Sklípek jsem obhlédl,
tak rád od měchu
k měchu
všechno jsem ochutnal:
je-li to pravda, nevím však.
Varovali mě před tíhou,
sami zženštilí.
Moře snů
bez počátku i konce,
bez přílivu i odlivu
tiše kolébá se.
Tvé oči mi řekly,
proč tě miluji,
já však neumím
to po nich říct.
Rozkvetly kaštany
a jejich žlutý pyl
oplodnil zas nebe:
zrodila se láska.
Nemluv,
nevěřím slovu,
když tvé oči
všechno říkají.
Tobě je hej, Siléne,
mě však bodá u srdce
a nenacházím nikde náplast,
jež by mi pomohla.
Slaboch děl:
dám ti život, když mi dáš
sen.
Dal jsem do slov
velmi mnoho,
jak ale šla,
všechno ztratila.
Povzbuďte mě! Proboha,
prosím!
Svět se nade mnou kloní,
lidé lhostejně mlčí
a báseň odezní.
Komu má zpívat básník,
komu v dnešní době?
Sedl jsem si na lavičku
a nechal duši snít
zabalenou do úplňku
– a plála skomírajíc.
Trylek zapěl slavík,
trylek z hloubi žalu,
z níž nechal vyvřít
radost milovanou.
„Múzo! Už nechci další
báseň,
už chci jenom klid,
o ticho prosím tě.“
Marně prosíš bohyni…
Vzal jsem trochu nebe,
abych zacelil svou ránu.
Nebylo by slunce,
nebylo by nebe,
nebylo by tebe,
nebýt srdce.
Severák vzal černá mračna,
všechny chmury rozsápal:
i mne chtě rozdrtit
dal mi sílu bič zas vzít.
Příliš trpěl jsem,
než abych vzal pero do
rukou.
Přece ses zvedl, Siléne,
trochu jsi zavrávoral,
mlaskl rozmazleně
a nevěděl, že běží čas.
V radostné harmonii
spojily se naše lyry:
básník měl pocit
v srdci zase,
že příroda ctí jeho báseň.
Což nemáte básníka?
A co je pro vás potom svět?
Kolikrát k tobě musím
jít,
než promluvíš,
má matko, země,
všude krásná stejně?
Toto je život?
A co je to?
Do duchů dálky
upřít musíš zraky.
Jen na malinkou chvíli
jitřenka žaly tiší,
nedá nabrat víc
ani nejhlubšímu zoufalství.
Říkám, že jsou bohové,
a kdo je ještě neviděl,
ten oslepl svým životem.
To růžové světlo na obloze
vtělilo se v krásnou
dívku.
Své sny sním
a jedno vím:
se mnou je sní
sám Všehomír.
Na dně tvé radosti
vždy žal sní,
na dně mého žalu
však radost píská na píšťalu.
Střída dob,
střída věků,
jen šumot,
jenž nedorazí ke dnu.
Básník nečeká,
básník jde.
Už je srpen
a slza na tvé tváři
sjela zase níže,
má přírodo.
Stále stejně
slavík zpívá,
neboť krásně
umí zpívat.
Vidíš svět příliš zblízka,
to i nejkrásnější obraz
stal by se pouhým nesmyslem.
Velkost Ducha očím dej.
Ne každá perla
je stejně velká,
chtějme však vždy
jen perly mít.
Otevřel jsi oči
a svítání čeří rosu.
Jen jeden svátek
moje srdce zná:
stále a jenom stále
milovat a jen milovat.
a brzy zrudnou
v mrtvolném záchvatu
listy stromů.
Boha se neptej „proč“
žádaje si vysvětlení,
Boha se ptej v údivu
a v lásce ke stvoření.
Kolikrát už pršelo
a kolikrát už seděl člověk
odívaje dumy v šat
přetajemných mlh?
Můžeš chtít všechno,
jen málo dostaneš.
Silén protřel si oči
a vida: nymfy
ho znásilnily:
musí šalmaj vzít.
Přešla bouřka,
nebe se vyčistilo
– kdo by čekal,
kdy přijde další?
Bylo už chladno,
všechno střízlivé,
jen ty ne:
tvé srdce hřálo.
Pravda se nemusí ukázat,
aby uplatnila svou moc.
Všechno stálo
pevně připoutáno
k svému jádru:
zastavil se čas.
Rybník stojí,
klidně hledí:
kachna sedí
v nepokoji.
Nic nečeká:
všechno se děje:
jen lidská mysl štká
a srdce se chvěje.
Kdo stojí,
je nemocen,
kdo jde,
nad jiné je zdráv.
Zasadil jsem fazoli
a vyrostla do nebe.
Zlomil jsi,
co jiní nezlomí,
avšak tebe zas
osud zdrtit má.
Šedá s nachem
v nejkrásnější tvary
náhle vzplály
před soumrakem.
Kolik mi ještě dáš
a kolikrát se ještě omluvíš,
žes mi žití dal,
příteli můj nejdražší?
Usmíval se život
a potáhl z dýmky.
Už ani ptáci nezpívali,
listí spadlo
a my se procházeli
v kožichu.
Hřbitov nízký, útulný:
co bylo, bylo:
kos zpívá si
a všude živo.
Tvar – ta věčnost oka,
barvami pozvednut
až k nekonečnému úžasu:
a člověk cítí Boha.
Jak Goethe řekl:
vůli musíš mít, Múza zná zas
cestu.
Rozkvetla růže
a chtěla utrhnout:
dát ji? Však komu
ubohý básník může?
Vzal jsem rákos
a píšťalu si vyrobil:
lehká radost
obklopila zeleň niv.
Skotač! Dívko! Skotač!
Nač je čas?
Nač je život náš?
– smrt závistí zbledla.
Ikaros chtěl k Bohu
křídly,
Daidalos zase duchem.
Proč mlčíš?
Na mlčení bude čas,
až země pohřbí nás.
Teď se čiň!
Bylo zase po jídle
a pantáta se rozvalil
na slaměné pohovce:
po obědě spát je nejlepší.