Leknín

 

Tak jako na počátku světa

i teď vládne noc,

do nejzazšího vesmíru

obloha dálný pohled skýtá,

až na dno všech nemožností

se lidské oko dere,

když v černi temné dálavy

své nekonečno hledá

a pokouší se uvěřit, že ty malé tečky

jsou velké, žhavé koule.

Jen když tupé oko

vzhůru hledí, jemuž stejně

celý svět je lhostejný,

ať už mraky na obloze,

ať už výška, z níž nás vidí ptáci,

ať už Slunce či nebožtíků podzemí,

jemuž božské i všechno lidské

je neodpustitelně lhostejné,

tehdy jen se může stát,

že duše se nijak nezachvívá

a zůstane jen v klidu zírat,

jak to prase na krmi.

Jako v každé noci

i dnes Afrodita triumf slaví,

rozplynula se do vzduchu

a vládnouc mocnou silou noční oblohy

rozechvívá v nás touhu,

jako když se harfeník

jen lehce harfy dotkne,

ona však božským tónem se rozezní.

Na břehu mělkého jezírka

já v této noci mlčím,

znovu nechávám si ubíhat

před očima život,

jenž spěje, kdo ví kde,

to snad jen Parky vědí, já však nic,

jen se dívám do té hladiny,

na níž bílý leknín kvete

a dvojnásobným odrazem

jako démant září,

když hltá světlo od Luny,

a ta zas od Slunce jej bere.

Ohlasy se cvrčků šíří

ve zdejší noční krajině,

sem tam sova z nitra lesů zahouká,

sem tam netopýr

jak tajemný přízrak

svou blánou vede tudy let,

někdy i hvězda spadne

a já se svým přáním spěchám

v myšlenkách jí naproti:

vy, nesmrtelní bohové,

jimž celý svět je na povel

a osud ruku vede,

jimž závidět smí smrtelník

a úctu vzdávat musí,

vy, nesmrtelní bohové,

a zvláště ty, jehož jméno je Hypnos,

jen v této noci klid,

bez přízraků, dejte mi,

abych mohl vzpomínat

a též těšit se ze své naděje,

než Zora s ránem vstane

a bůh Hélios zas přinese

všem živokům svůj

starý nový den.

Růže, jež tmy se asi děsí,

už sevřela svou dlaň

a stejně i vrbu smutkem jatou

již dávno halí tma,

obě čekají na ráno,

dát zase světu na odiv

jedna pro lásku svou krásu,

druhá smutek pro soucit.

 

Nejvíce smutek srdci vládne,

když zraje zvolna léto,

na polích jen strniště

z širých lánů zbyla,

v nehostinné předtuše

již ptactvo k jihu míří,

žloutnou zase stromy

a zbavují se listí,

též v neblahém as vědomí,

že se zima blíží,

jen tuk si sbírá jezevec

a v doupěti svém vlhkém

se spánkem chystá přečkat,

co nestojí snad za bdění.

Ještě nedozrála jablka,

svou zelenou si drží,

i réva se sklizni brání,

není práce žádné,

ať v sadu nebo na poli,

jež vzpruží tvého ducha,

jen unylá jsou vedra,

jež těžkou mysl budí.

Nevládne ještě podzim,

však léto se sotva vleče.

 

Z hlubin temných vyráží

leknínu květ bílý

jak mé lásky druhý květ,

jenž tu kvete v noci,

aby sám do sebe pohroužen

se k sobě vracel zase.

Je sám ten bílý leknín,

když už spánek zmohl tvorstvo

a jen pár přízraků snových

slaví světa krásu.

 

Jak samota je nádherná,

jak nádherný je v noci klid,

když se svým bílým leknínem

květ v duši cítíš lásky,

který náhle vykvetl

a krásu dává na odiv

všem lačným toho zrakům,

až se i Bůh podiví,

co uhnětl to za svět,

jenž překračuje všechno.

 

Není minulost ztracena,

jak mnohdy člověk věří,

jen smrt zastře všechno

a nevrátí už nikdy;

minulost je v paměti,

jako když nešťastná Echo

jen, co jí Narcis řekl,

mu také směla říct

a vyznat mu svou lásku

jak neživá jen bytost

vlastními jeho slovy,

tak i paměť jenom vrací

v obrazech, co uteklo

a co už nevrátí se nikdy.

 

Vzpomínka je majetek,

jenž zůstává jen chudým,

však mnohdy se líp poměješ

jen z hrachové kaše,

z chajdy zpola zbořené,

z oděvu ti bídného

a z každodenní práce,

než kdybys zámek měl,

jídla všude mnoho,

jen nudu kolem sebe,

zábavu též pochybnou,

jež ruletě se podobá,

však  místo kola bubínek

a místo čísel náboj

se točí v této hře,

kde nehraje se o statky,

jež mnohdy život značí,

leč o život přímo.