Leknín
Tak jako na počátku
světa
i teď vládne noc,
do nejzazšího vesmíru
obloha dálný pohled skýtá,
až na dno všech nemožností
se lidské oko dere,
když v černi temné dálavy
své nekonečno hledá
a pokouší se uvěřit, že ty
malé tečky
jsou velké, žhavé koule.
Jen když tupé oko
vzhůru hledí, jemuž stejně
celý svět je lhostejný,
ať už mraky na obloze,
ať už výška, z níž nás
vidí ptáci,
ať už Slunce či nebožtíků
podzemí,
jemuž božské i všechno
lidské
je neodpustitelně lhostejné,
tehdy jen se může stát,
že duše se nijak nezachvívá
a zůstane jen v klidu
zírat,
jak to prase na krmi.
Jako v každé noci
i dnes Afrodita triumf slaví,
rozplynula se do vzduchu
a vládnouc mocnou silou
noční oblohy
rozechvívá v nás touhu,
jako když se harfeník
jen lehce harfy dotkne,
ona však božským tónem se
rozezní.
Na břehu mělkého jezírka
já v této noci mlčím,
znovu nechávám si ubíhat
před očima život,
jenž spěje, kdo ví kde,
to snad jen Parky vědí, já však nic,
jen se dívám do té hladiny,
na níž bílý leknín kvete
a dvojnásobným odrazem
jako démant září,
když hltá světlo od Luny,
a ta zas od Slunce jej bere.
Ohlasy se cvrčků šíří
ve zdejší noční krajině,
sem tam sova z nitra
lesů zahouká,
sem tam netopýr
jak tajemný přízrak
svou blánou vede tudy let,
někdy i hvězda spadne
a já se svým přáním spěchám
v myšlenkách jí
naproti:
vy, nesmrtelní bohové,
jimž celý svět je na povel
a osud ruku vede,
jimž závidět smí smrtelník
a úctu vzdávat musí,
vy, nesmrtelní bohové,
a zvláště ty, jehož jméno je
Hypnos,
jen v této noci klid,
bez přízraků, dejte mi,
abych mohl vzpomínat
a též těšit se ze své
naděje,
než Zora s ránem vstane
a bůh Hélios zas přinese
všem živokům svůj
starý nový den.
Růže, jež tmy se asi děsí,
už sevřela svou dlaň
a stejně i vrbu smutkem
jatou
již dávno halí tma,
obě čekají na ráno,
dát zase světu na odiv
jedna pro lásku svou krásu,
druhá smutek pro soucit.
Nejvíce smutek srdci vládne,
když zraje zvolna léto,
na polích jen strniště
z širých lánů zbyla,
v nehostinné předtuše
již ptactvo k jihu
míří,
žloutnou zase stromy
a zbavují se listí,
též v neblahém as
vědomí,
že se zima blíží,
jen tuk si sbírá jezevec
a v doupěti svém vlhkém
se spánkem chystá přečkat,
co nestojí snad za bdění.
Ještě nedozrála jablka,
svou zelenou si drží,
i réva se sklizni brání,
není práce žádné,
ať v sadu nebo na poli,
jež vzpruží tvého ducha,
jen unylá jsou vedra,
jež těžkou mysl budí.
Nevládne ještě podzim,
však léto se sotva vleče.
Z hlubin
temných vyráží
leknínu květ bílý
jak mé lásky druhý květ,
jenž tu kvete v noci,
aby sám do sebe pohroužen
se k sobě vracel zase.
Je sám ten bílý leknín,
když už spánek zmohl
tvorstvo
a jen pár přízraků snových
slaví světa krásu.
Jak samota je nádherná,
jak nádherný je v noci
klid,
když se svým bílým leknínem
květ v duši cítíš
lásky,
který náhle vykvetl
a krásu dává na odiv
všem lačným toho zrakům,
až se i Bůh podiví,
co uhnětl to za svět,
jenž překračuje všechno.
Není minulost ztracena,
jak mnohdy člověk věří,
jen smrt zastře všechno
a nevrátí už nikdy;
minulost je v paměti,
jako když nešťastná Echo
jen, co jí Narcis řekl,
mu také směla říct
a vyznat mu svou lásku
jak neživá jen bytost
vlastními jeho slovy,
tak i paměť jenom vrací
v obrazech, co uteklo
a co už nevrátí se nikdy.
Vzpomínka je majetek,
jenž zůstává jen chudým,
však mnohdy se líp poměješ
jen z hrachové kaše,
z chajdy zpola zbořené,
z oděvu ti bídného
a z každodenní práce,
než kdybys zámek měl,
jídla všude mnoho,
jen nudu kolem sebe,
zábavu též pochybnou,
jež ruletě se podobá,
však místo kola bubínek
a místo čísel náboj
se točí v této hře,
kde nehraje se o statky,
jež mnohdy život značí,
leč o život přímo.