V nakladatelství Cambridge University Press vyšla nedávno (2006) výjimečná práce z pera Y. Ben-Menahem, působící na The Hebrew University of Jerusalem, Conventionalism. Pokud vím, žádné podobně důkladné shrnutí diskuse o jednom z nejdůležitějších témat jak filozofie, tak vědy minulého století dosud nebylo publikováno. Na tomto místě nebude mým cílem odborné zhodnocení knihy, k němuž se ani necítím příliš kompetentní (i když všechna její témata, od teorie relativity po Carnapa, Wittgesteina a Quinea, jsou mi důvěrně známa), ale spíše o její zařazení do širšího kontextu, který ji činí tak důležitou i pro člověka umělecky orientovaného.

 

                Já jsem se s pojmem konvencialismus, pokud si vybavuji, setkal poprvé před deseti lety při čtení Popperovy Logiky vědeckého zkoumání. Popper, puritánský logik a platonický (tím myslím jak citovou, tak intelektuální orientaci) empirik, odsoudil tento myšlenkový směr velmi snadno poukazem na to, že místo experimentálního testování vědeckých teorií navrhuje hodnotit je podle jejich krásy, neboli: cílem vědy podle konvencionalismu je vytvořit krásný, dokonalý systém teorií, a nikoli přizpůsobovat se laboratorním výsledkům. Poincaré i Duhem, dva otcové konvencionalismu, věřili, že existuje fundamentální pouto mezi tajemstvím světa a našimi intelektuálními schopnostmi. Pro Duhema se taková jednota zakládala na metafyzické rovině vcelku tradičního typu, tj. na harmonii přirozenosti věcí samých a našeho intelektu, pro Poincaré je krása intelektuální, a svět musí být takovým způsobem krásný, jinak by život nemohl být hoden žití. Poincaré vidí mysl jako něco, co buduje svůj obraz světa pro ten obraz samotný, protože jedině díky němu může žít. Zde se přímo nabízí paralela s O. Wildem, který (jak jsem psal v jednom ze starších čísel Tématu) tvrdil, že teprve umění dělá přírodu krásnou, a ne naopak. Tyto názory nejsou tak triviální, jak by si Popper přál. Samozřejmě, věda dávno nemůže existovat bez experimentu a umění nikdy nemohlo být bez přírody (jejíž součástí je i naše tělo a naše mysl), je ale otázkou, zda na vyšším stupni úvah nad lidským tvůrčím úsilím není nutné uznat, že pravda je vskutku něco jako konvence.

 

                Popper svůj pohled na lidskou společnost v slavné knize Otevřená společnost a její nepřátelé postavil naopak na zásadním průlomu do lidských konvencí v okamžiku, kdy lidé pochopili, že lidská zřízení, na rozdíl od přírodních zákonů, se dají aktivně měnit k lepšímu. A já s tímto liberálním étosem naprosto souhlasím. Náš život se totiž neodehrává především na hřišti nějakých přirozeností nebo intelektuální krásy, nýbrž je svou podstatou obstarávající se, a tak je prakticky založen. Jaký je ale vztah našich teorií k naší praxi? Quine, jedna z několika ústředních postav knihy Conventionalism, dospěl k přesvědčení, že nutné je zachránit povrch a rezignovat na hloubku vysvětlení světa. Odmítnutí nějakého inteligibilního principu, na nějž by se dala v rámci vědy či filozofie přenést skutečnost, je v zásadě vyrovnání teorie a praxe, neboť dosud se intelektuální nahlížení (třeba Newtonovy zákony nebo Darwinova teorie) přec jen chápalo jako něco v zásadním smyslu více než třeba technická zručnost tesařova. Naše teorie, pravidla našeho jazyka (pojednáním Wittgensteina Ben-Menahem svou knihu uzavírá) a vůbec celé naše bytí vyrůstají z praktické orientace na tomto světě. To je vlastně ten povrch, který je třeba zachránit, totiž lidská existence, neukotvená zde v radikálně ne-antropomorfním světě („hloubka“ porozumění je vždy antropomorfizace a nic není antropomorfnějšího než logika nebo matematika).

 

                Pravda jako konvence, jak zdůrazňuje Ben-Menahem, nám umožňuje zbavit se oné falešné hloubky. Konvence, a to mi u příliš na logiku zaměřené autorky chybí, může být také chápána jako nástroj v praktickém životě. Každé řemeslo má své standardizované postupy, jež vzešly z praktické zkušenosti a jež jsou vždy otevřené novému vývoji. Je to povaha celého našeho poznání, že je napjato mezi zkušeností uchovávanou a zkušeností otvírající nečekané, nové horizonty. Je to vždy ale jen povrch, orientace – místo hloubky, explanace.

 

                Ale tak je tomu i s uměním. Věci nejsou krásné ve své podstatě, nezávisle na tom, kdo se na ně dívá, ba jestli se vůbec kdo dívá. Krása je prožitek. To, jak prožíváme, tvoříme a co považujeme za krásné, je svědectvím o nás, o naší orientaci v životě. Umění je stejně jako věda určitou lucernou, a těch luceren je mnoho typů, barev, každá osvětluje svět více či méně jinak a vede po více či méně jiné cestě. Poincaré má pravdu, že to všechno se děje pro život, ale zanedbává, že život je praxe a že krása nespočívá jen v prožitku intelektuálního náhledu. To je podle mne cesta, kterou by se diskuse o konvencionalismu měla ubírat v budoucnosti.

 

                Knihu Conventionalism (je dostupná zatím jen v angličtině) doporučuji všem, kdo mají zájem dozvědět se o dějinách myšlení 20. století něco opravdu netriviálního, co není už tisíckrát omleté a bezvýznamné. Ben-Menahem dává do souvislosti teorii poznání, fyziku, ale také logiku a filozofii jazyka, a to velmi čtivě a v konvergujícím kontextu základních otázek okolo konvencionalismu. Její kniha si zaslouží být jednou ze základních příruček každého, kdo se chce v 21. století považovat za vzdělance.