Po více než patnácti letech jsem se opět vrátil k té tenké knížce, kterou mi kdysi zastínil Zámek a Kafkovy povídky, totiž k Procesu (Argo Praha 1992). Ačkoli se v ní občas něco vypije a je tu i nevázaný sex, Kafkův svět je vždy tak trochu dětinský, totiž upravený, je v něm základní důvěra v argumentaci, v uspořádanost, byť zvrácenou. Obžalovaný prokurista K. má sice vůli hájit se a vyhrát proces, který je s ním veden, zároveň ale podléhá právě tomu, že svět má nějaká pravidla, nějaké cestičky, jež musejí být nalezeny: hlavně je třeba vyhnout se vlastní škodě a zbytečně neriskovat. Proces, vedený s K., má typické rysy tajných procesů v totalitním státě, kde obžalovaný ani pořádně neví, co provedl, kde obhajoba nemá de facto smysl a kde se rozhodnutí děje v jakési tajemné struktuře za scénou. Velkou roli přitom hraje byrokracie i to, že žalovaný je sledován, kontrolován, že jeho integrita je záměrně rozkládána (vynucené a zmanipulované setkání s duchovním v temném kostele, kde je vysloveno slavné podobenství o dveřníkovi, je toho nejlepším důkazem).

 

                Je až překvapivé, jak se podobají svět Orwellův a Kafkův, až na to, že Orwell líčí to, co nenávidí, zvnějšku, dává čtenáři přímo didaktickou lekci o povaze totality, zatímco pro Kafku je základním předpokladem, z nějž plyne jeho věčná neuróza, konformita, strach že by mohl vybočovat, upozornit na sebe, riskovat a vrhnout se do nejistého moře života. Základní, co prokuristu svazuje, je jeho strach z toho, že by lidé věděli o jeho procesu. Lidé jsou v jeho očích jakési uspořádané, poklidně žijící stádo, které ovšem vymykající se ovci může vyloučit a zavrhnout. Všichni lidé se tak navzájem drží v pasti strachu, a možná je ten strach docela oprávněný, možná by K. opravdu přišel o své místo, kdyby se o jeho procesu veřejně mluvilo, jenže právě odkaz na veřejnost – v Kafkově světě, na rozdíl od Orwellova, v principu možný – by ho mohl zachránit před smrtí. Výsledkem K.-ova procesu je totiž bizarní poprava, kdy je v ústraní probodnut jakýmisi uctivými pány, vedoucími ho přes město jen zdánlivě náhodnou procházkou na přesně určené místo popravy.

 

                Je-li člověk někde osamocený, je to v Kafkově Procesu. Sex je tu neosobní, lidské vztahy jsou povrchní a jsou poznamenány věčným strachem z toho, kdo jakou roli hraje, neexistuje coming out, ačkoli existuje beznadějný, podzemní svět lidské deformity, v němž jsou všichni uvězněni, každý ve své kleci, byť by se pro danou chvíli cítil sebesvobodněji. V tom ohledu je Proces víc než kritikou totality, je důležitým svědectvím o mnohem hlubším problému, totiž o tom, co jsem kdysi nazval ukradení duše (v recenzi na Patočkovu habilitaci Přirozený svět jako filosofický problém v jednom z dřívějších čísel Tématu). Kafkovo myšlení tím, že ulpívá na detailech a jejich lokálním řádu, a také tím, že kontext chápe jako skrytou totalitu, která napadá jednotlivce a ničí ho, ztrácí kontakt s tím, co člověka převyšuje nějak pozitivně, totiž tak, že mu to dává sílu. Nechci v žádném případě lkát nad tím, jak moderní doba ztratila náboženství, mravnost nebo něco takového. Mnohem zajímavější je nápad, se kterým přišel Orwell, totiž vylíčit svobodu jako kontakt se starým světem požitkářství: víno, milenka, starý lidový způsob života (každý pozná, že se odvolávám na 1984).

 

                To, co člověka převyšuje a co je u Kafky potlačeno do neurózy, není náboženství (to se dá ostatně zneužít právě k totalitní praxi), nýbrž spontánní prožívání života s možností extáze, zoufalství, rizika, čili s vědomím, že život není uzavřen v řádu a v taktizující existenci uprostřed společnosti, ale že má svou tisíciletou historii vášní, rituálů, umění, krve a pokání. A to je mnohem více než víra v nesmrtelnost duše, jejíž úpadek tak vadil Dostojevskému nebo Tolstému, kteří ji oba ideologizovali. Duše žije nikoli proto, že ji někdo považuje za věčnou, ale proto, že někdo hluboce a mocně prožívá život. A v tom ohledu je Proces aktuální i dnes, kdy se zdá, že se všem požitkům otevřely dveře, kdy je všechno free a sexy, ale kdy se také upadá do fádnosti. To, oč se bojovalo od Nietzsche po beat generation, ona vzpoura proti tak častému poklidnému filistrovství (v takovém filistrovství je ponořen vlastně celý Kafkův svět jako v nějakém láku), jež ukradlo lidem duši, je v příkrém rozporu s  konzumní civilizací, již tak dobře známe z vlastní zkušenosti. Proto i dnes je tak živý pocit osamocení a ztracenosti a je tolik nudy a umělé zábavy.

 

                Kocháme se sice svobodou, věříme, že se nám v zásadě nemůže stát, co se stalo K., ale ten základní životní pocit je podobný, ne-li stejný. Uniformita, skrytá pod růzností názorů, povah, vzezření a oblečení, je v dnešním světě přímo šokující. A také pohodový ohled na to, co se dělá, co letí, co je samozřejmé, čili banální. Proces je tedy kniha vysoce aktuální a určitě stojí za nové přečtení a novou interpretaci. Měla by nás přimět k úvahám nad tím, že bez duše se nedá smysluplně žít.