Povaha mýtu obecně

Vzhledem k tomu, že Nietzsche se ve své knize Zrození tragédie z ducha hudby snaží vysvětlit vznik a povahu řecké klasické tragédie určitou interpretací mýtů a mýtus považuje za obsah i vysvětlení existence umění na světě, nakonec i vzhledem k tomu, že sám vytváří něco jako nové mýty či nové náboženství, musím se úvodem ptát po tom, co to mýtus vlastně je a jakou má povahu. Nelze popřít, že na to existuje mnoho pohledů: mýtus je považován za smyšlenku, za předvědecký výklad světa, za manipulaci s lidmi (opium lidu) či za zachycení nejhlubšího (mystického) poznání skutečnosti. Podle Gravesových slov v úvodu jeho knihy Řecké mýty je mýtus rituální mim, prováděný při veřejných slavnostech, jehož obsahem byly kouzelnické obřady, posilující plodnost či stabilitu říše. Pokud tedy odhlédnu od víry v to, že realitu je možné ovlivnit právě takto, magicky, zdá se, že mýtus obsahuje (čím později, tím více) určitý výklad světa v návaznosti na lidské potřeby a problémy – není tedy tím poznáním pro poznání, jak je chápe Aristotelés a po něm i velká část evropské klasické filozofie. Podobně lze chápat i vznik náboženství: člověk se potřeboval modlit a nedovedl si vysvětlit některé jevy (i když potřeba modlit může být dána právě tím, že od počátku člověk chápe svět jako celek ovlivněný záměry nikoli „nadpřirozených“ sil, neboť nic nadpřirozené nemůže existovat tam, kde svět není zbanalizován do stále se opakujících samozřejmostí, ale sil veskrze magických). V mýtu a náboženství zpočátku nemohl být rozdíl mezi duchovním a fyzickým, mezi kmenovým a individuálním, mezi logickým a nelogickým. Teprve když se to začalo odlišovat, mýtus se stal odumírajícím, protože nefunkčním, výkladem světa – aby mřel jako alegorie metafyzických systémů.

Zůstává nicméně stále zajímavým filozofickým problémem, jaké povahy je obecně chápání člověka, z něhož kdysi mýty vyrostly a které chtěj nechtěj zachovává do dnešních dob jakousi kontinuitu. Rozlišit vědu a mýtus lze pouze tehdy, když nesprávně řekneme, že mýtus slouží jen jako určitý modus vivendi, zatímco věda je na životě de facto nezávislá a objektivním poznáním, které má cenu samo v sobě, ho naopak činí závislým na sobě (dává mu moc technologického rozvoje). Jenže věda nemá jiný konečný důvod svého triumfu než praxi (žádný nárok na objektivní poznání u lidí nelze plně zdůvodnit), a tak je součástí života, jemuž bere ale lidský kontext a smysl. Je-li mýtus modus vivendi, lze totéž říci také o lidské existenci, která hledá svůj způsob, aby v konkrétních situacích žila od narození až do smrti tu vrženost, oddělující ji od nějakého konečného spočinutí v nazírání pravdy, v banalitě nebo ve jakýchkoli jiných zdánlivých jistotách. Náš život je jen život.

Pokusím se rozlišovat mezi mýtem ve smyslu rituálu, kdy se magickým způsobem má ovlivňovat svět, pak ve smyslu výkladu, kdy jde o to, aby byl svět porozuměn (takovým pokusem je ostatně vrcholná filozofie či moderní věda), a nakonec mýtus jako archetyp nebo kontinuitu lidského chápání, již lze interpretovat velmi různě, např. psychoanalyticky nebo teologicky, fenomenologicky, mysticky atd. Zdá se dobré zamyslet se tu také nad tím, co je to náboženství ve srovnání s mýtem. Náboženstvím míním zejména niterné křesťanství, které se od mýtu odklání snad nejvíce. Na primitivní úrovni samozřejmě všechno splývá: náboženství, magie i mýtus – a dominuje rituál. Většina „věřících“ lidí se dodnes drží na podobné úrovni, kdy jde pouze o zajištění provozu obce, splnění předpokladů pro věčný život v zásvětí atd. Tu víra jako niterný vztah s Bohem (i když vždycky vztah psychologický a křehký, proměnlivý a manipulovatelný) nemá místo. Pravý pojem náboženství stojí na tom, že nejde o prospěch náš a naší obce, nýbrž o překonání prospěchářské mentality něčím, co se vlamuje do logiky světa zvně, z transcendence (totiž láskou, jak o ní hovoří novozákonní učení).

Ale vraťme se k mýtu. Ten se jako výklad světa, princip jednoty a funkčnosti obce i jako zdroj výhod pro ty, kteří pomocí něj manipulují ostatní, předkládá skrze moc vládců ale i lenivost občanů k věření ne ve smyslu vztahu s Bohem, ale ve smyslu, že něco je tak a tak. Pro takto etablovaný mýtus je svobodné myšlení nebezpečné. Ovšem mýtus jako představa o světě může za jiných podmínek podněcovat zkoumání a kritické myšlení. Tak např. Graves se domnívá, že se v dávnověké Evropě nevědělo, že muž oplodňuje ženu; jeho role byla proto být téměř bezvýznamnou hračkou k potěše ženy-rodičky. A odtud vzešel matriarchát. To, že ženy otěhotněly, se přičítalo větrům a řekám. Nicméně právě tato představa o světě byla zcela poražena odvážným podrobením starého mýtu kritice, v níž způsob fungování světa potvrdil biologickou, a tedy i novou společenskou, roli muže. Přechod k patriarchátu byl potom často reflektován v následujících mýtech: bohyně se přejmenovávaly na bohy, dále se vyprávělo o tom, jak se bohové dostali k moci vítězstvím nad bohyněmi a nakonec také docházelo k tomu, že staré mýty byly převypravovány ve prospěch mužského principu (např. Athéna byla prý původně Velkou Matkou, typickou bohyní matriarchátu, avšak později se stala parthenogenní dcerou Diovou s mužskými rysy a typickou asexuální bezdětností).

Pomocí praktického poznání lze proto měnit mýty, často zejména díky tomu, jak se poznání obráží v ekonomickém vývoji společnosti, někdy i jen díky tomu, že privilegované postavení se zhroutí jako privilegované falešně (matriarchát).

Na závěr se zmíním o vztahu mýtu a umění. Umění stojí na vcítění a toto vcítění také vyjadřuje, čili podává, ať už tak či onak, vysvětlení světa a může tvořit mýtus, ale také se může obrátit k již existujícím mýtům a odít do nich své živé vcítění. Vznik umění, jeho smysl i celé zakotvení v souvislostech smyslu života vyjadřujeme nějakou představou, a tedy opět de facto mýtem. Spíše než na slovu „mýtus“ záleží proto na tom, co je jím vlastně myšleno. Je-li mýtus interpretován s větší volností, může jeho vlastní výpověď o světě být umělecká, právě v modu vcítění a nikoli v modu popisu. Mýtus může být proto chápán zcela legitimně jako smyšlenka, jako divadlo, jehož cílem není vyvolat iluzi, že dole na jevišti je Apollón či král anglický, ale v celku díla dosáhnout divákova obohacení vcítěním. Vzbudit autentickou existenci z mrtvolného spánku. Umění je možnost, jak mýtus rozvíjet a zachovávat, jak mu dát kontinuitu archetypu na celá tisíciletí.