Miguel Cervantes y Saavedra, autor možná nejslavnějšího románu vůbec, totiž – jak všichni vědí – Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha, se narodil na konci září roku 1547 ve španělském univerzitním městě Alcalá de Henares. Původem byl spíše z chudé, nijak významné rodiny. Mohl zažít oslnivou slávu španělského impéria, která měla ovšem už brzy ustoupit do pozadí a vydat zemi vleklé, po staletí se táhnoucí stagnaci. Zhruba dvacetiletý se Cervantes ocitá v Římě v kardinálských službách jako literát, později se ale dal na vojnu a se španělskou armádou táhl proti Turkům. V roce 1571 byl pak na moři v bitvě u Lepanta vážně zraněn. Přesto zůstal u armády, aby nakonec upadl do alžírského zajetí, kde strávil pět let jako bezprávný otrok. Teprve ve čtyřiatřiceti se mohl vrátit domů, neboť jeho věznitelé již přestali věřit, že za něj dostanou vysoké výkupné, a spokojili se s málem. To, že Cervantes všechna svá krutá dobrodružství, během nichž poznal samo dno života, vůbec přežil, je malý zázrak – ale doma jej nečekala žádná satisfakce. Nikdo pro něj nic neudělal, nikdo mu nepomohl dostat se k nějaké slušné práci. Měl být zapomenut. Co by také na něm mohlo být významného a zajímavého?

Cervantesovi nezbylo nic jiné než psát tak, aby se zavděčil dobovému vkusu. Žil ale v době, kdy musel čelit ostré konkurenci, např. geniálnímu, ohromně plodnému dramatikovi Lope de Vegovi. Nějaké peníze si vydělal, ode dna se však rozhodně neodlepil. Hodně pil a též hodně snil. Finančně ho nakonec zachránil sňatek se stárnoucí šlechtičnou v kraji Mancha. To u ní se setkává s bláznivým zbožňováním rytířských románů, zde také poznává zemanský život a vesnickou atmosféru, tak typickou pro jeho budoucí opus magnum.

Španělsko, tehdy hlava katolického světa, se však zrovna v té době chystalo pokořit protestantskou Anglii. Měl to být triumf imperiální moci, definitivní potvrzení hispánské nadvlády nad světem. Stín na ambice mocné říše vrhal ale už ten fakt, že na válku neměla peníze a musela si je vzít od vlastního lidu. Cervantes neváhal a stal se jedním z výběrčích. Když pak došlo ke střetu španělského a anglického loďstva, utrpělo impérium drtivou porážku a dějiny se vychýlily ve prospěch nové civilizace anglosaské, jež ovládá svět prakticky až dodnes. V té době se Cervantes dostal do nemilosti za dílka, která jemně, ale přece jen zřejmě zesměšňovala španělskou společnost tak, jak tehdy fungovala. Dostal se do vězení pro jakési dluhy a začal psát Dona Quijota. Co se v tom člověku vlastně dělo, jak jeho dílo uzrálo a vykrystalizovalo, když jiná jeho díla (za všechny uvedu Příkladné novely) nestojí za nic, to je velkou záhadou. Jisté je, že roku 1605 vyšel první díl slavného románu – a byl ihned rozebrán! Pak následoval druhý díl. Sláva této knihy překonávala hranice i doby. Když roku 1616 umřel Cervantes ve Španělsku a v Anglii Shakespeare, mohlo se právem říci, že největší spisovatel a největší dramatik odešli ruku v ruce.

Samozřejmě nemá smysl obhajovat, dokazovat prvenství Dona Quijota mezi všemi romány. Nic takového nelze. Já osobně bych možná ještě výše kladl Proustovo Hledání ztraceného času, ale to je pouze osobní názor. Kdo však zná dneska Cervantese a kdo Prousta, již docela moderního autora? Don Quijote dokázal strhnout své současníky, ale i čtenáře po celá následující staletí. Je to již všeobecně známý pojem. A myslím, že nelze pochybovat o tom, že se k němu zase začneme vracet, jakmile světová klasika znovu přijde více do módy. Proč je ale tento román tak mocný? Než se pustím do podrobnějšího rozboru, zkusím si odpovědět obecně. Později bych chtěl svou odpovědět v konkrétním kontaktu s textem jen rozvíjet, jak mi to připadne v danou chvíli vhodné.

Don Quijote má spoustu nedokonalostí. Je příliš rozvláčný, ba Cervantesovo umění slova je vlastně stejné jako v Příkladných novelách: konvenční, nevýrazné. Zdá se mi, že takto mohl psát kdokoli. Cervantes záměrně napodoboval rytířské romány a měl zpočátku ambici je pouze parodovat. Ano, to je velmi málo na světové arcidílo! Jenže tu někde je opravdu klíč k pochopení výjimečnosti Dona Quijota. Parodie se totiž autorovi nějak vymkla z rukou a začalo z ní růst něco podivuhodného. Bylo zapotřebí, aby se na toho, koho měl zesměšnit, podíval z ptačí perspektivy celku lidského života, aby zdravý rozum, který se na svém dvorku tváří velmi sebejistě, postavil do záře blázna stejně jako již postavil blázna do záře zdravého rozumu. Bláznem je „důmyslný rytíř“ a nositelem zdravého rozumu jeho sluha. Tato živoucí dvojice lidských bytostí, které Cervantes ztvárňuje bez tendenčnosti a naprosto autenticky, což je umožněno tím, že ve vzájemném vztahu přestávají být jen bláznem či jen chytrákem, nýbrž jsou tím i tím tak jako každý jiný člověk, přestává být předurčenými charaktery, ale je tvořena svobodnými lidmi. Nelze ji smířit, zneutralizovat, najít kompromis. Už nejde o to, jak věci jsou a že rytíř je blázen, když pokládá větrný mlýn za obra. Jestliže se Cervantesovi daří vzbudit překvapující, úžasnou otázku, zda Sancho (sluha) není ještě větší blázen, když rytíře v jeho útoku nechápe, nemíní tím otázku, čím mlýn vskutku je. Ta otázka je mnohem hlubší a prolíná se celým dílem. Cervantes této situace dokáže skvěle využívat a modeluje nejrůznější události, které plynou bezcílně jedna za druhou, aby zas a zase dál rozvíjely základní paradox románu. Charakteristické pro Dona Quijota je přitom to, že vše se odehrává v přízemním prostředí, že rytířovo šílenství nenese žádnou božskou auru, že cokoli, co je popisováno, je banální, byť často bizarní (díky zásahu bláznově) událostí všedního dne. Nikde tu není žádná romantika, nikde žádné velké ideje, pro dobu typické odkazy na antiku atd. Vše je prosté, a proto až nudně srozumitelné komukoli – arci na rozdíl od mnoha jiných velkých děl světové literatury.

A přece je Don Quijote jednou z nejzajímavějších, nejvtipnějších a také nejhlubších knih vůbec. Pokud jde o vtip, dost ho zůstalo z parodie. Obrací se ovšem i proti Sanchovi a proti všem okolo. Někdy je to opravdu téměř groteska a Cervantes umí parodovat geniálně, k tomu se mu také hodí noblesně prázdný, vznešený jazyk románů, které paroduje. To, jak se mu daří vnášet jiskru posměvačného (ne však škodolibého či zatvrzelého!) ducha do tupých vět svých předloh, je často přímo božské. Ale, a to je právě podstatné, nemíří tím na nějaký partikulární jev, na něco konkrétního, jde ve skutečnosti mnohem hloub. Banality příběhu se ve zvláštní interakci rytíře a sluhy stávají meditací nad lidskými motivy k jednání, nad tím, co je podstata člověka, nad vržeností každého z nás. Celková paradoxnost knihy nutně postrádá i nějaký zřejmý výklad. Don Quijote nepředstavuje složitou strukturu, jako třeba Faust, která na svém dnu něco tvrdí, něco, k čemu se dá náročným rozborem dojít. Ten samý povrch má víc výkladů a jasně daná je pouze banalita. To, že se smích mísí s tragédií, že člověk vidí lidstvo v jeho zásadně neukotvené mnohoznačnosti, to se skrývá pod povrchem jako nějaká nikým nezodpověditelná otázka – jako zrcadlo naší vlastní tváře. To je také to, co má Cervantes jistě společné se Shakespearem, když se na Shakespearovo dílo díváme v jeho celku.

Rozbor rozsáhlého Cervantesova románu nutně vyžaduje, nemá-li se stát nudným a veskrze zbytečným, soustředění na podstatné momenty příběhu. Nemůže dost dobře přiblížit zvláštní požitek z četby rozvláčných, poklidných vět, v nichž se zrcadlí všechny ty náhodné spletitosti, jež nastávají v důsledku volně, bezcílně se rozvíjejícího děje. Stručnost je autorovi Dona Quijota opravdu cizí. Už v předmluvě může však čtenář porozumět, že mnohoslovnost je pouze prostředkem ironie a parodie. Autor se stylizuje do naivní zaujatosti ve prospěch svého hrdiny, „který je hvězdou a zrcadlem všeho potulného rytířstva“ (citace zde i nadále dle Miguel Cervantes y Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Macha, Nakladatelství Svoboda Praha 1982). Proti této naivitě už v předmluvě stojí rada důvtipného přítele, která všechno zesměšňuje a zároveň vysvětluje zřetelně, že čtenář bude mít co do činění s parodií. Část této rozsáhlé rady, jak napsat dobrý rytířský román, cituji (všimněme si mnohomluvné prózy, která je sice kultivovaná, ale sama o sobě prázdná – zajímavost získává tím, že jde o parodii, a to tím lepší parodii, čím vážněji a původněji se umí tvářit): „Především vám vadí, že dosud nemáte úvodní znělky, epigramy a chvalozpěvy z péra důstojných osob vyššího stavu, ale tohle se dá lehko napravit, když se do toho trochu vložíte a napíšete si je docela klidně sám, a pak je už můžete pokřtít a pojmenovat, jak vám libo, a přiřknout je třeba veleknězi Janu Indickému nebo císaři trapezuntskému, o nichž se, nemýlím-li se, všude povídá, že byli věhlasnými básníky; a kdyby jimi třeba ani nebyli a nějací školometi a puntičkáři se na vás za zády vrhli a vaše tvrzení popírali, nedbejte toho ani za pětník; jestli vás totiž i ze lži usvědčí, ruku, kterou jste onu věc napsal, vám za to neuseknou.“

A tak je kniha kromě předmluvy uvedena i „básněmi“. To však není podstatné. Na začátku jsme v situaci, kdy vypravěč hraje naivku, ale kniha prozrazuje, že si dělá ze všeho, co říká, dobrý den. Zpočátku je celý příběh velmi jednoduchý. Chudý venkovský šlechtic tak mnoho čte rytířské romány, tak podléhá jejich vlivu, „až mu nakonec přeskočilo“. I vypravěč tohle uznává, vychází z toho. Důležité také je, že blázen, který sám sebe začal nazývat donem Quijotem de la Macha, sní o slávě, o rychlém, nerealisticky snadném dosažení rytířské cti tím, že např. porazí obra. Tím je směšnější a odpudivější. Cervantes dokáže svou jemnou ironii převrátit skoro až v sarkasmus, když líčí tento způsob uvažování svého hrdiny: „„Kdybych se tak z trestu za své hříchy,“ říkal si, „nebo na své štěstí setkal na své pouti s nějakým obrem, jak se potulným rytířům často přihází, kdybych ho tak srazil prvou ranou k zemi nebo jej přeťal ve dví, anebo milého obra přemohl a podrobil si ho na milost a nemilost, nebylo by v tu chvíli dobré mít někoho, komu jej poslat darem, aby vstoupil k mé vyvolené, padl na kolena před její líbeznou tváří a pronesl hlasem pokorným a zkroušeným: Seňoro, jsem obr Caraculiambo, pán ostrova Malindranie, a přemohl mě v lítém boji ten, jejž nelze sdostatek vynachválit, rytíř don Quijote de la Macha. On mě poslal z rozkazu svého sem před Vaši Milost, aby se mnou Vaše Výsost naložila, jak se jí uráčí.“ Dalo by se říci, že každý člověk někde v koutku duše sní o nějakém nenadálém štěstí ve smyslu zisku – a ubohý blázen si zde vysnil opravdu, ve srovnání s tím, jak žil doposud, skvělou existenci. Aby všechno bylo podle jeho gusta, nazval prosté děvče z vedlejší vsi, do něhož byl (aniž by ono o tom vědělo) kdysi zamilován, svou paní Dulcineou z Tobosa (jméno hodné princezny) a svého koně, který byl svým vzhledem i podstatou ve shodě s majetkovými poměry bláznovými, Rocinantem.

Nemělo zůstat jen u snů. A když don Quijote jednoho rána vyjel do kraje za svými dobrodružstvími, domníval se, že došlo k historické události. Chtěl se co nejdříve dát někým pasovat na rytíře, neboť byl dbalý všech ustanovení, běžných v rytířských románech, a ovšem chtěl také osvědčit svou chrabrost. Jenže poté, co marným blouděním po okolí a čekáním na nějakou románovou situaci strávil celý den, došlo i u něj na pocity hladu, žízně, únavy. To je pro budoucí děj a význam románu velice důležitá konfrontace: blázen nedosahuje svých snů o slávě a lepším životě, nýbrž tvrdě se sráží s realitou. První své dobrodružství zažije Quijote v hospodě, již pokládá za hrad. Autorovi se díky kontrastu Quijota s hospodským , s lehkými holkami atd. daří geniálně ukázat bláznovo neotřesitelné bláznovství, ale zároveň i vyvolat určitý zvláštní respekt k člověku, který je všem pro smích, jí špatné jídlo, a přesto se domnívá, že je vskutku v zámku, kde požívá cti a pohostinnosti: „Zatímco takto hodoval, objevil se náhodou před krčmou miškář prasat, a sotva přišel, zapískal čtyřikrát či pětkrát na rákosovou píšťalu, což utvrdilo dona Quijota v domněnce, že je v nějakém skvělém hradě, že mu při hostině vyhrávají, že solená treska je plno pstroužků, chléb nejbělejší, že lehké holky jsou velké dámy a krčmář mocný kastelán.“ Na jedné straně cítíme, že přání je otcem myšlenky, což je obecně lidské, a tak Quijotovy pocity mohou být obrazem všech našich úspěchů, neboť ty mohou být (a často, totiž v tom, jaký jim přikládáme význam, i jsou) pouze domnělé. K tomu se přidává další věc: je ten, kdo vskutku má všechno to, co si Quijote právě vysnil, a kdo tomu již navykl a poznal to jako pouhé věci, které samy o sobě nemají vliv na niterný prožitek, opravdu proti bláznovi šťastnější nebo snad pravdivější? Co je tedy podstatou lidského úspěchu, který není jen přívěsek na vnější fasádě života, ale který život proniká a proměňuje? Není to snad něco jako Quijotovo bláznovství? To je jedna z nejdůležitějších, stále se vracejících otázek románu.

V hostinci Quijote přemlouvá hostinského, aby jej pasoval na rytíře. A chytrý chlap pochopí, že mluví s bláznem, a vyjde mu vstříc. Mimo jiné ho však přesvědčí, že potulní rytíři by měli mít u sebe zbrojnoše i peníze. Svou chrabrost don Quijote projeví tím, že zbije dva nevinné mezkáře, a nakonec je – pochopitelně za bizarních okolností – pasován na rytíře. Poté vyjel domů s úmyslem uposlechnout rady „kastelánovy“. Cestou potká sedláka, který řezal svého čeledína za nedbalost při pasení ovcí. Jistěže blázen si všechno vyloží po svém, aby zde mohl zasáhnout ve prospěch spravedlnosti: zbabělý rytíř hanebně bije svého soka, jemuž se nehodlá postavit s kopím tváří v tvář v poctivém boji. Don Quijote si nechá sice sedlákem vysvětlit celou situaci, ale trvá na svém bláznovském vidění věci, aniž by připustil, že reálie, spojené se sedlákem a jeho čeledínem, nepatří do jeho vznešeného světa. Jako napravovatel křivd automaticky předpokládá, že hochovi je křivděno, a chce, aby mu sedlák vyplatil jeho peníze. Blázen věří, že sedlák je rytíř (byť mu to čeledín vymlouvá), a proto mu důvěřuje, že odpřísáhne-li, že splní svůj závazek vůči čeledínovi, že tak i udělá. Sotva však Quijote odjede, sedlák hocha zbije ještě vydatněji. Tato geniální skica poprvé jasně konfrontuje dva světy: ten náš, obyčejný, a ten bláznův. Není zřejmé, který je lepší. Na předpokladech, jež zastává don Quijote, by nemohlo fungovat nic, je to jednostranné, ba sobecké vnucování měřítek někoho, kdo o věci nic pořádně neví, svému okolí. Jenže kdo kdy o věci něco pořádně ví? A z druhé strany je patrno, že blázen zastává ušlechtilé principy, byť je aplikuje zcela bláznovsky. Není však – a ta otázka bude vyvstávat stále častěji – ušlechtilost pro svět vždy bláznovstvím? Či jinak řečeno: není v nás „normálních“ lidech příliš málo entusiasmu na to, aby nějaké „vyšší“ ideály kdy mohly přežít? Co když je k jejich přežití vždy zapotřebí bláznů – světců nebo snad šílenců a zločinců? Ale samozřejmě také naopak: není ušlechtilost nesmírně nebezpečná? V prostém Quijotově příběhu s čeledínem se skrývají tyto všechny otázky.

Sobectví dona Quijota se ukazuje dobře v dalším střetu, který prodělá s kupci, jež považuje (jak jinak) za rytíře. Chce po nich, pod hrozbou násilí, aby prohlásili, že Dulcinea je na celém světě nejkrásnější. Jeden z nich odpovídá chytře, že ji chtějí nejprve vidět, zároveň naznačuje, že pod tlakem je těžko vypovídat pravdivě… Quijote je rozlícen a na mírumilovné kupce se vrhne s trestající vervou. Rocinante však klopýtne, blázen se svalí a je zbit jedním ze služebníků kupců, kteří jej od výbuchu násilí ale odrazují. Pádem a výpraskem si don Quijote paradoxně zachovává určitou vznešenost. Jinak by byl pouhým primitivním násilníkem. Teď je ve své pomatenosti obětí banality světa, již ale vzdorujícím lpěním na své vizi posléze bude stále více proměňovat tak, že slova o výjimečnosti a úžasnosti jeho dobrodružství budou již sotva moci být pouhou ironií. Banalita světa bude transponována bláznem.

Zmlácený blázen, neochotný ustoupit od svého bláznovství, se nakonec vrací domů na hřbetě osla svého souseda. Doma se setkává s hospodyní, neteří a s dvěma přáteli, farářem a lazebníkem. Všichni mají o zemanově „nemoci“ jasno. Farář se rozhoduje, že knihy, které se tak neblaze podepsaly na zdraví jeho přítele, nechá veřejně spálit. Spolu s lazebníkem pak bere z Quijotovy knihovny knihu po knize a vynáší nad nimi ortel. Ta tvrdost a samozřejmost „zdravého rozumu“ poněkud zaráží, protože do původní parodie by sotva mohla patřit, leda až na sám konec. Ale možná, že Cervantes začal cítit, že se jeho kniha dostává na jinou půdu, že už dále nemá být o rytířských románech (naznačit mu to mohly zřetelně obě příhody, jež dona Quijota potkaly), a tak se rozhodl, že si to s nimi vyřídí rychle a přímo, aby pro další děj mohl být volný. Důležité je, že blázen se nevyléčil, nýbrž rozhodl se vyrazit na druhou výpravu, a to s penězi a se zbrojnošem. Zbrojnoše získal ve výše zmíněném sousedovi, který nebyl moc chytrý, ale jinak byl selského rozumu – čili to, že se nakonec nechal Quijotem zlákat od ženy, od rodiny, od hospodářství, lze přičíst spíše jeho nedovtipnosti než bláznovství. Slibovány mu byly hory doly: „Don Quijote mu říkal kromě jiného, ať prý se jen s ním chutě vydá na cesty, protože na jeho pána již možná čeká dobrodružství, v němž získá, než bys řekl pět, nějaký ostrov, a pak bude ze zbrojnoše hned guvernér.“ Samozřejmě pro Snacha Panzu – tak se nový zbrojnoš jmenoval – byl slíbený ostrov alfou a omegou celé výpravy. Pohled na svět u obou hlavních postav románu se tedy výrazně liší, i když v základní motivaci jsou si možná docela podobní: jeden chce slávu, druhý majetek. Hlavní rozpor spočívá v tom, že don Quijote hledá slávu ve vysněném světě rytířů, kdežto Sancho hledá majetek tuze reálný a přízemní.

Jedna z nejslavnějších scén románu nadchází brzy poté, co rytíř a zbrojnoš tajně, v noci opustí svou vesnici a vrhnou se do náruče okolních polí, lesů, luk a cest. Quijote spatří větrné mlýny a s nadšením na ně ukazuje Sanchovi: „Jen se podívej, Sancho Panzo, druhu můj milý, na ty velikánské obry!“ Ten ovšem bláznovství bláznovo ještě nechápe, což je ostatně zpočátku nutný předpoklad jeho účasti na výpravě. Varuje svého pána: „…tamhleto před námi nejsou žádní obři, ale větrné mlýny, a to, co vypadá jako paže, jsou křídla, která roztáčí vítr, a ta pohybují mlýnským kamenem.“ Ale don Quijote samozřejmě nezaváhá, autoritativně poučí Sancha, že rytířským dobrodružstvím nerozumí, a vrhne se na mlýny, jež se nárazem větru právě roztočily. Nedopadl ovšem dobře: síla větru rozdrtila jeho kopí a jej samotného vyrazila ze sedla. Rád bych se tu na chvíli zastavil. Představme si větrné mlýny, jejich točící se křídla, představme si tu situaci, kdy blázen spěchá do útoku a vítr všechno roztočí – není to krásné věřit, že to jsou obři? Quijote poráží banalitu… bláznovstvím. Ano, zažívá nepochybně velké a úžasné dobrodružství, byť jen ve své mysli, jenže ono zažívat něco mimo mysl ani nelze. Kdyby Quijote nezaútočil, kdyby jen snil a věděl, že jenom sní, mohli bychom říci, že má předpoklady pro uměleckou tvořivost, pro vyslovení svědectví o světě, jak je autenticky prožíván (pro takové svědectví neplatí banality typu „mlýny jsou přece mlýny“).

Ale vraťme se k ději. Jak celou věc přijímá Sancho? Spokojí se s vysvětlením, že to všechno způsobil zlý čaroděj, který obry proměnil v mlýny. Cervantes však rýsuje záhy o dost hlubší důvod Sanchovy spokojenosti. Bez něho by zbrojnoš přestal vnášet do příběhu určité napětí mezi selským rozumem a Quijotem. Musel tu být podstatnější důvod, proč se od rytíře ihned neodpoutat, než jenom výmluva s čarodějem. A tento důvod je mistrně podaný zde: „Sancho se tedy s jeho svolením uvelebil na svém oslu co nejpohodlněji, a již vytahoval z tlumoku, co si na cestu vzal, jedl a jedl za zády svého pána pěkně pomaloučku a chvílemi si zavdal z vinného měchu s takovou chutí, že by mu mohl závidět nejzmlsanější hostinský z Malagy. A zatímco se takto loudal a šetřil si doušky, vykouřilo se mu nadobro z hlavy, co všechno mu nasliboval jeho pán, a považoval již také to hledání dobrodružství, třeba i nejnebezpečnějších, spíše za sladký odpočinek než za námahu.“

V dalším dobrodružství, kdy blázen napadl pokojné mnichy, kteří provázeli kočár, vezoucí nějaké dámy, ovšem Sancho znovu vytušil, že se jeho pán mýlí, pak dokonce ubohý zbrojnoš utržil pro svou chamtivost výprask, takže se snadno vrátil k základní motivaci, která jej přivedla na cestu. Když don Quijote v bizarní bojůvce porazí rozkaceného zbrojnoše dam a když jej i je přinutí k tomu, aby jeli vzdát hold jeho paní do Tobosa, přižene se Sancho a žádá po něm ostrov, který dle zbrojnošovy naivní naděje vybojoval. Ale rytíř nezaváhá, označí své vystoupení za „příhodu z křižovatek“, která nemůže přinést vytoužený ostrov. To, co pro tu chvíli Sanchovi bere, to mu ale vynahrazuje pro budoucnost novými sliby. A Sancho svého pána neopouští. Od této chvíle je Sanchova věrnost Quijotovým dobrodružstvím zajímavou otázkou celého příběhu a neustále řešeným dilematem.