Poprvé jsem Gargantuu a Pantagruela četl někdy na konci gymnázia či začátkem univerzitních studií. Byla to jedna z mnoha a mnoha knih, které mne výrazně ovlivnily, ale už tehdy jsem ji chápal jako knihu velice výjimečnou, osudovou. Často jsem se k ní vracel a měl v ní jakýsi přístup k životu, který mi lahodil. Mí vrstevníci byli rozervaní, a to mezi různé sny a touhy, mezi vulgaritu sexu, mezi banalitu života, ožralost na diskotékách, kdy všechno tak nějak plynulo k jistotě pracovního procesu. Naprosto scházelo šťastné spojení zabavené mysli s nadhledem nad vlastním tělem i životem, s prožíváním jídla, alkoholu a smyslové krásy žití jaksi v rovnováze radostné vděčnosti. Rabelais je též výborným příkladem robustního ducha, který nepřipouští nervozitu, komplexy méněcennosti nebo sebelítost. Je opakem slabosti nebo dezorientovanosti, jak jsou typické pro dnešní svět.

To jsem však na jeho díle měl nejraději, že žilo svůj život, že nevykládalo svět či se nijak nesnažilo navádět k tomu či onomu. Rabelaisova vulgarita mne tak nepoškodila, naopak mne osvobodila (teprve hořkost nebo primitivismus člověka dělají vulgárním a zlým) k tomu, abych měl rád lidství i v jeho prdech, tělesnosti, v jeho chybách, deformitě, pádech. Nemusel jsem se pro něco takového obracet k nějaké humanitě (i když i to jsem dělal) nebo k sedlácké samozřejmosti, mohl jsem to naopak spojit s nesmírným rejem téměř avantgardní zábavy. A vším tím se stále prolíná Rabelaisova vtipnost, jeho hra s jazykem (už jenom kvůli ní je jeho kniha učiněnými hody!) a jeho dobromyslnost.

Je vůbec ovšem Rabelais dobromyslný? Vždyť kde může, tam nevybíravě útočí na všechno, co se mu nelíbí. Není v tom ale žádné nenávistné křížové tažení, spíše usvědčující výsměch tomu příliš lidskému v nás, co se nedokáže vyrovnat samo se sebou a maskuje se do různých póz, ideologií, do falešné učenosti atd. Kdyby tento moment v Rabelaisovi chyběl, byl by jenom tlachal a jeho dobromyslnost by byla stejně bezcenná jako bezstarostný, všemu takající úsměv idiota. Na rozdíl od školství, založeném na předstírání, lži a nevědomosti, mi Rabelais (spolu s mnoha dalšími génii) ukazovali nezávislost pravdy na učitelování, na tom, co se pokládá za pravdivé, kvalitu pravdy jako něčeho, k čemu je třeba se odhodlat v hloubi duše a bez závislosti na vnějšku. Sprostý Rabelais byl tisíckrát pravdivější než „slušní“ lidé, co mne učili. Zbavoval mne falešné „vážnosti“ kultury, falešnému obdivu ke géniům (až jsem v jejich denících či korespondenci vždy nacházel člověka, pravý pramen duchovní moci, a ne paňácu z učebnic a kulturních akcí).

Imponoval mi Rabelais piják v protikladu s tažením proti alkoholu, ale také, a ještě víc, v protikladu s běžným ožíráním, v němž není žádného hlubšího potěšení. Rabelais buduje kulturu pití, intimně a hluboce ji spojuje se svým dílem, které je vlastně jakýmsi opileckým snem dobře naladěného „kujóna“. Odtud i drsnost i jemná pohlazení, jako byste byli opravdu v jeho přítomnosti, když vypráví své tlachy. Nepřipouští sentimentalitu ani pesimismus nebo pocit zmaru, plácání se v drobných, rozmělňování, zároveň ale zcela bourá mužnost bez citu, vycvičenou, tvrdou a akční. Mužnost jeho ducha je ve statečné pronikavosti, výsměchu a též v síle se radovat, ctít život, přijmout to lidské v lidech se vším všudy. A dost možná i v jeho zcela originální víře v Boha.

Když beru znovu a znovu do ruky Gargantuu a Pantagruela, nemám pocit, že bych četl nějaké světové dílo, cítím se opravdu, jako bych se vracel k někomu, kdo je pro mne více osobou než autorem, koho znám od dětství a v nejužším příbuzenství. Ani na chvíli mne jeho tlachání nenudí, kochám se každým slovem, jako bych byl mimo prostor a čas v říši pohody, pro niž jsem se narodil.

Nikdy se mi přitom pro Rabelaise nepodařilo nikoho opravdu získat (zatímco téměř u všech ostatních géniů doporučení mým přátelům plně zabralo a jejich svět se po přečtení těch děl stal jiným, mnohem bohatším). Možná ale stovky let zapomenutí a opovržení přece jen jednoho dne pominou a František Rabelais vystoupí jako věštec nového pokolení úplně stejně čerstvý a šťavnatý jako v dobách, kdy žil.