Villon (1431-1463), taky František jako Rabelais, je básník, jehož jsem v Tématu až dosud trestuhodně zanedbával. Pořádně to napravím až v některém z příštích čísel, nyní, jak název naznačuje, půjde o to, vidět ho jako předchůdce Rabelaisova a jejich přímku táhnout až k Montaignovi. Mentalita obou Františků je velmi podobná a zároveň velmi odlišná. Villon je člověk ulice a tulák, jehož veselí a lidová, vulgární nota mrazí za nimi ukrytou vážností tváří v tvář smrti. Villon dokázal během čekání na svou vlastní popravu napsat takovouto báseň (je to jedna z mála básní, které umím zpaměti, takže necituji zdroj): „Františku, už tě nepotěší, / že Francouz jsi a ze vsi zdejší, / už oprátku ti na krk věší, / ať pozná, oč je zadek těší.“ Nevím, zda ba Rabelais takové síly dokázal kdy dosáhnout. Otřásající osobní výpověď, podaná ještě navíc v takovém tónu, je postupující učeností a vzdělaností vytlačena z kultury. Podobný tón určitě lze najít v symfonii dramat Shakespearových nebo v Goethově Faustu, Francouzi se jí ale od dob Rabelaisových, od triumfu učenosti začínají vzdávat. Literatura má určitě právě už v Gargantuovi a Pantagruelovi nad životem navrch. U Montaigne pak rozprávění vítězí nad vším. Mnohem lépe také pochopíme Montaigneovu otevřenost a jakýsi nadhled nad různými tabu, nad sebou i nad lidským osudem, když uvážíme, že Rabelaisův duch (František umře asi dvacet let po narození autora Esejů) byl v jeho době ve Francii ještě velmi vlivný. Montaigne je i přes svůj sklon k vážnosti Rabelaisem poučen, že život se nemá brát vážně, ale spíše najít způsob, jak ho strávit v moudré rozvaze, vítězící nad běžným míněním.

Nonkonformita je vlastní v jistém smyslu všem třem: Villon jako vyvrhel, Rabelais jako bojovník proti tmářství, chráněný mocnými ochránci, Montaigne potom jako jednotlivec, který chce být sám sebou a zároveň se chce podřizovat obecným zájmům. Osud Villona je možná alternativou osudu Rabelaisova, kdyby mu osud nepřál. Ve srovnání se zjemnělými Italy jsou však oba velmi hrubí, hrubší než sám Cecco Angiolieri, a neohrabaní. Boccaccio je oproti Rabelaisovi mistr prózy, ale Rabelais je (paradoxně?) mnohem modernější. Zatímco Dante a jeho současníci dávali italské poezii teprve niterný obsah, u Villona se francouzská poezie začíná tím, že obsah je velmi silný a překonává formu. Trýznivost a syrovost života tu jsou víc než všechno ostatní. Jinými slovy: zatímco u Italů se středověk naplňuje v Dantovi, který spojil objev vlastního já s učeností, prožitkem platónské lásky a s pocitem náboženské vyvolenosti, Villon vstupuje na scénu jako zcela reálně, neučeně, ostře prožívající člověk, jenž vydává svědectví o své beznadějné vrženosti. Proto Dantův vnos v Itálii upadá postupně a kultivovaně až do konce 16. století, kdy umírá Tasso, zatímco Villon a Rabelais představují ve Francii teprve boj o prostor pro sebevědomého jednotlivce, jakým byl Montaigne. A ten je pochopitelně i díky boji svých předchůdců, který ho umožnil, již zcela jiný než Dante.

V Montaignovi dědictví Villonovo a Rabelaisovo na dlouho zaniká. Ne že by tam nebylo přítomno! Všichni tři jsou velmi upřímní a kašlou na to, jak vypadají před jinými. To se mi na této staré francouzské trojici líbí nejvíce. Kromě toho i to, že nemají žádný ucelený pohled, výklad života, že se nemohou vymotat z tlachavosti, že jsou vlastně jako děti. Učenost se ale už za Montaigne stabilizovala natolik, že nemohla být už jen třeštící zbraní, veselou a lehkomyslnou, v boji za svobodu, nýbrž začínala být čímsi vážnějším, z čehož se dalo čerpat pro novou vládu filistrů, tentokrát ovšem mnohem liberálnější. Montaigne silně utlumil vše, co mohlo připomínat excesy předchůdců a ponechal bránu otevřenou mudrlantství, které se snaží o „vědění“. Francouzský klasicismus nebo kartezianismus jsou důkazem úpadku, kdy se z ducha Montaigneova vyloučilo z velké části staré dědictví Villona a Rabelaise. Bylo to pro mne kdysi velké překvapení, když jsem srovnával tyto dvě tak odlišné Francie, k nimž měla pak ještě přibýt Francie republikánská a moderní (v lecčems návrat k Rabelaisovi).

Aniž chci zlehčovat klasickou francouzskou kulturu, postavenou na kultivovanosti a duchaplnosti, po pádu nejrůznějších tabu v moderní době, kdy jsme si znovu museli ujasnit, že víc než všechna konvenční „kulturnost“ je lidská autenticita (a po tom volal už Goethe ve Faustovi, ač sám byl ve svém životě spíše vězněm tradic), právě tato trojice Villon, Rabelais a Montaigne získává velmi na váze. O Montaigneovi jsem již psal dříve, o Rabelaisovi je toto číslo Tématu – k Villonovi se pak teprve dostanu. Montaigne je jako velké pohoří, na jehož hřebenu můžete nahlédnout do dvou podivuhodných rozlehlých krajin: na jedné je krajina spíš chudší, ale jadrná, výrazná a kyprá, totiž Rabelais, na druhé straně je rozvinutá civilizace, ve které je hlína udusaná v povrchy cest a chodníků, kde je ruch, poklid a bohatství, nikde však nic tak výrazného a fascinujícího jako na druhé straně hřebenu. Nad oběma stranami ční do výše Montaigne tak jako Shakespeare nad kulturou anglickou.