Jezdím pravidelně vlakem, dvakrát týdně, neboť pracuji v Olomouci, ale víkendy trávím u rodičů v Krnově. Ta trať mezi Olomoucí a Krnovem je nádherná, stojí za vidění jen sama o sobě, aniž byste někam cestovali. Za čtrnáct let jsem se ji naučil velmi dobře znát a přilnul jsem k ní, k jejímu příběhu, který se vlastně vůbec nezměnil. Nejprve vjíždíte z okraje Hané do hustých lesů a kopců Nízkého Jeseníku, abyste skrz čtyři tunely nakonec vyjeli ven v Domařově. Tu někde začíná Slezsko, ve kterém se spojuje zanedbanost, zchátralost spolu se značnou volností krajiny. Z vlaku to vypadá tak, že byste se tu mohli v klidu procházet těmi rozsáhlými pastvinami a pahorky, aniž byste narazili na člověka. To spíše na krávu nebo na býka, pasoucí na této vysočině. Zejména nádherné se mi zdají pastviny mezi Moravským Berounem a Dětřichovým a dále pak vesnička Lomnice u Rýmařova s pěkným kostelíkem. Na pohled má člověk pocit, že by tu mohl žít stylem z 18. či 19. století. Potom následuje už více civilizace, totiž od Valšova k Bruntálu, ale za Bruntálem vede trať podhůřím Hrubého Jeseníku a točí se kolem vzdálené hory Praděd směrem na východ, do Krnova. Od Milotic nad Opavou se vám otevře údolí, které v Krnově ústí do rozsáhlé Slezské nížiny, táhnoucí se do Polska až daleko za Vratislav.

Kromě pohledu z okna a četby patří k důležitým kratochvílím cestování vlakem též naslouchání rozhovorům spolucestujících. Nezkušený cestující se možná bude ošívat a snažit neposlouchat, protože je to neslušné, nicméně ve vlaku existují v zásadě dva druhy rozhovorů: ty, které slyšet nemůžete (uniká vám aspoň velká část artikulovaného dialogu), nebo ty, jež slyšet musíte, i kdybyste nechtěli. V případě, že se vaši sousedé baví tak nahlas, že je prostě musíte slyšet, dá vám dosti práce, přinutit váš mozek, aby se zajímal jen o četbu a nezjistil aspoň přibližně, o čem rozhovor je. Zaujme-li ho, musíte poslouchat, i kdybyste nechtěli. A je to velmi často, že zcela cizí lidé i jejich banální rozhovory jsou najednou zajímavé, protože se naskýtá plno otázek o vztahu mezi nimi, o důvodu jejich řeči atd. Po delší době cestování se vám vytvoří v hlavě kaleidoskop obrazů jako z nějaké experimentální prózy, v níž není místo pro osud či integritu postav, kde není minulost ani budoucnost, nýbrž pouze krátké střihy do života – výrazy tváří, tóny hlasů, významy slov bez kontextu. Všechno se jeví rozdrobené jak v okamžiku zásadní změny, třeba umírání, kde se teď a tady vlamuje s takovou silou, že vše, co bylo a bude, je zdánlivě odtrženo.

Umění naopak stojí na kontextu, na překonání rozdrobenosti. Integrita člověka nebo smysl jeho existence jsou jinak nemyslitelné. Kdysi jsem často slýchával, že smyslem života je prostě život sám, jeho udržování a množení. Tento hluboce vulgární a absurdní názor, dá se říci názor hmyzí, lze překonat nejrůzněji, a to i tak živočišnou oslavou života, jak ji může na první pohled odpudivě pro mnohé představovat Rabelaisův Gargantua a Pantagruel. Od dob, kdy jsem tuto knihu poprvé četl (asi 17 let) ji považuji stále za vrchol světové literatury a zde, v tomto čísle Tématu, bych to rád vysvětlil. Krom toho narazíte na nový cyklus, rozebírající dílo jiného renesančního génia, totiž Dona Quijota, a na věci, na něž jste již uvykli nebo si na ně teprve uvykáte. Za přízeň, již věnujete Tématu, velice děkuji a pokusím se svými chabými silami vydržet v tomto podniku, jenž nemá v české kultuře patrně obdoby, vydržet co nejdéle. Ani zaměření příštího, červencového čísla, nedává pochybnost o tom, že se Téma drží dialogu o kultuře v horizontu staletí, bude jím totiž Tak pravil Zarathustra. Budu se k té knize znovu muset vrátit, k čemuž je nejlepší příležitost cesta vlakem… budu-li mít však příležitost tu či onde vyslechnout náhodně váš rozhovor během takové cesty, odložím na čas Nietzsche a budu mít třeba námět k některému z dalších editorialů.