„Sebeurčování inteligence se nazývá chtěním.“ (citováno podle F. W. J. Schelling: Výbor z díla Rané spisy, Nakladatelství Svoboda Praha 1990)

Četl jsem Schellinga někdy na konci gymnaziálních studií. Německý idealismus byl pro mne jako voňavá louka, zde se spojoval Goethe, Hölderlin, Winckelmann, Herder, Lessing, Kant a mnoho dalších v úžasné, i když už poněkud vymknuté, exaltované jednotě. Byla to úrodná, ne systematizovaná, vyschlá, uzavřená, ale bahnitě neuchopitelná, plná živin a podnětů, půda pro mladou duši, která chtěla blouznit o podstatě světa. Nemusel jsem se ničeho držet, abych přec jaksi cítil výklad kosmu, smysl mého života i smysl dějin lidstva v jakési úžasné jednotě, jíž drží pohromadě úžasný Duch, prazáklad všeho. Teprve později jsem si začal uvědomovat, jak je myšlení německé klasické filozofie dobové, z jak prkenné morálky vychází, jak slouží státu a zájmům průměrnosti. I ten její optimismus, důvěru v lidský rozum a redukci člověka na ten či onen mravní princip představují zásadní nepoctivost a plochost. Na druhou stranu si člověk díky tvrzením, jako je právě to citované Schellingovo, uvědomí, že i zcela rudimentární věc, jako je chtění, lze chápat různě a vrhat tak určitou perspektivu na svůj vnitřní život. Jednou z úrovní může být ono chce se mi, jinou úrovní pak různé stýkání a potýkání nejrůznějších motivů a principů, povinností, strachu, svědomí, naděje, onoho moře plného vysokých vln, na nichž se plaví svobodná vůle a člověkův mravní zápas o sebe sama. A na dně všeho zůstává to největší tajemství, Bůh.