Rozdíl mezi datem narození Johanna S. Bacha a Goerga F. Händela činí sotva měsíc (první se narodil Händel 23. února 1685, po něm Bach v první jarní den téhož roku) a uměním oba představují sobě rovné génie barokní hudby, přesto jsou jejich osudy značně odlišné. Na jedné straně usedlý Bach se spoustou dětí, krajan svých krajanů, který pevně tkvěl v luterské víře středního Německa, aby svou vážnost přelil do univerzálního rozměru výsostného umění, na druhé straně přelétavý světák, líbivý Händel, který se sice narodil nedaleko od durynského rodiště Bachova, totiž v Saském Halle, ale skončil v Anglii, kde se rval vší silou o úspěch u obecenstva, což bylo pro jeho osobní život zřejmě všechno. Je-li Händel něčí krajan, je krajan Evropanů a těžko si ho někdo může uchvátit pro sebe do své národní kultury. Svou líbivostí je Italem, svou nesmírnou pracovitostí Němcem, ale jeho domov byla nakonec nejspíše Anglie. Händel Bacha přežil téměř o devět let, na rozdíl od něj však umřel slavný a vítězný, protože Bach se docenění své geniality od malého světa svého domova mohl dočkat jen sotva (je však těžké říci, jak by jeho géniu mohl vyhovovat život Händelův).

 

                Pro mne je Händel nezapomenutelně blízký díky knize R. Rollanda téhož jména, a tu bych radil přečíst si každému, kdo chce mít radost nad velmi šťastným, i když náročným, prosazováním se uměleckého génia. Händel měl v životě mnohokrát to, čemu se říká, klika. Hned na začátku se na stranu talentovaného dítěte proti pragmatickému otci ranhojiči stavěl vévoda August Saský, jemuž starší Händel sloužil. Zázračné dítě dostalo tak hudební výchovu a už v jedenácti letech lákavou nabídku od braniborského kurfiřta. Otec ale poslal syna raději na gymnázium, a ten pokračoval ve studiích i po otcově smrti. Brzy se nicméně stal v Halle varhaníkem, aby se posléze nechal zlákat operou do Hamburku. Zde se prosadil i za cenu dost skandálního konfliktu s J. Mathesonem, který ho zpočátku podporoval. Vznikají první opery Almira a Nero, obě velmi úspěšné.

 

                Z Hamburku pokračoval Händel do Itálie, i zde po počátečním zaváhání sklízí slávu a společenskou prestiž. Navštívil Florencii, Řím a Benátky. Stal se také členem společnosti Arkádie, jejímiž členy byli slavní umělci (třeba Händelův přítel Scarlatti), aristokraté a preláti. Vrcholem turné bylo uvedení opery Agrippina v Benátkách. Z Itálie se ovšem Händel vydal zpět do Německa, totiž do služeb hannoverského kurfiřta, odtud ale utíká do Anglie. Zde ve věku pouhých šestadvaceti let složil za čtrnáct dní operu na námět z Torquata Tassa a sklidil zase a opět nesmírné ovace. Händelovi vyhovoval zejména lidový charakter anglického (ale tak i italského) divadla, v Německu naopak byl nucen sloužit úzké skupině kolem vladařova dvora. V Anglii si získal na svou stranu všechny vrstvy od královny Anny přes aristokracii po lidového diváka. Zároveň zde byl v protestantském prostředí, ze kterého sám vyrostl. Když se hannoverský kurfiřt stal anglickým králem Jiřím, Händel pro něj složil Te Deum, dále operu Amagidi a pak zejména Vodní hudbu, kterou si získal konečně jeho odpuštění.

 

                V roce 1720 se Händel stává ředitelem akciovky Královská hudební akademie a bojuje na poli byznysu, až se zhroutí pod mrtvičním záchvatem ve značných dluzích. Uzdravil se, ale jeho zarputilost (zastával se např. italské opery i poté, co ztratila přízeň veřejnosti) mu vytváří nové nepřátele a komplikace. Händel povstal z hlubiny depresí a osamocenosti až v oratoriu Mesiáš (1741), které je dodnes jeho nejslavnějším dílem. Naprostý triumf ho dále povzbuzuje k celé lavině nových děl, píše slavnou Hudbu k ohňostroji a zejména oratorium Juda Makabejský, které se stalo národním symbolem. Na vrcholu slávy, kdy přes nevolnost a už jako slepec dokázal fantasticky dirigovat Mesiáše, umírá v roce 1759 a je pohřben na westminsterském opatství. Händel představuje umělce plného vůle, přesvědčivé tvorby a též odvahy, umělce robustního a silného, a takový příklad dnes potřebujeme obzvláště, má-li si umění zas vydobýt své postavení u veřejnosti. Je zároveň kosmopolitní a líbivý, tak akorát do naší doby.