Divadlo Járy Cimrmana mám velice rád už od dob dětství, kdy jsem se v televizi díval poprvé na jednu z jeho svérázných her. Stejně jsem měl v oblibě Voskovce & Wericha, Suchého & Šlitra nebo Šimka & Grossmanna. Je to asi součástí moderní (možná ne jen) české kultury, že tak vynikající kvality dosahuje právě v oblasti ne příliš trvalé, kterou bych docela nepřesně, ale přece jen nejlépe, jak dovedu, vystihl pojmem slovní hříčka. Ti všichni autoři se snaží nás bavit inteligentním zacházením se slovy, i když právě u Cimrmanů jde přece jenom o cosi více (a zároveň ne o politiku jako u Osvobozeného divadla). Vyprávějí totiž příběh, a to velmi dobře zarámovaný tak, že reflektuje vlastně české pojetí Čechů, kdy proti nacionalismu staví sebeironii a radost z obyčejnosti.

Děj příběhu se vrací na přelom století, do šťastné doby vynálezů, kdy Češi už byli svébytný, sebevědomý národ, ale kdy zároveň v poklidu Rakouska mohli žít své malé životy bez vyrušení světovou válkou a rozpadem monarchie. Jára Cimrman je ironickou projekcí české touhy být rovnocennou součástí světového civilizačního rozvoje, má to být univerzální vynálezce a polyhistor, který má ve skutečnosti mentalitu kutila, jehož podivné nápady jsou na hranici stupidity a geniální provokace. Všechno je u Cimrmana malé, duch je tu pokusem malosti hrát si na vzdělanost (podobný motiv je stěžejní součástí Kroniky Pickwickova klubu) a nadšení je falešná sebeprojekce. Autoři jsou velice vynalézaví při vymýšlení témat a stejně při jejich zpracování, při vymýšlení Cimrmanových argumentů a vůbec jeho myšlení, aby se nestalo zcela banálním, nýbrž zajímavou směsí parodie, geniality a banálnosti. Je to výborná, inteligentní zábava. Oceňuji zejména obrovskou úspornost v hercích i ve scéně, role se tu de facto čtou či deklamují, převažuje civilnost, kabaretní improvizace a intimita. Mezi postavou, již herec hraje, a hercem samotným není prakticky rozdílu.

K výročí, které toto divadlo nedávno oslavilo, musím ovšem připojit své pochyby nad tím, jakou mentalitu vlastně kolem sebe vytváří. Musím to říci především proto, že – a já mu to přeji – je nesmírně populární a vážené. Divadlo Járy Cimrmana Čechy zcela jistě vrací na zem a léčí z jejich nacionalismu, na druhé straně ale nedává jiný horizont než malost, a to je dost špatné. Kritika malosti nemůže ústit do toho, že si přiznáme svou malost a spokojíme se s ní. Ne, nejde mi to, že bychom se měli nějak trénovat ve velikosti, ale že bychom na ni nikdy neměli zapomenout a že bychom k ní měli být otevřeni. Cimrman nemůže být hrdina a naše náklonnost k němu by neměla být náklonností k poklidu staré dobré české společnosti za Rakouska. Masaryk a Palacký by nás měli prostě zajímat víc než Jára Cimrman. Raději včas zapomenout na Járu než se kvůli Járovi odcizit čemukoli velkému.

Zejména Zdeněk Svěrák je populárním příkladem, a to snad ve všech ohledech, oné dojemné krásy malého, což se ukazuje zejména tam, kde se angažuje mimo společný projekt o Járovi Cimrmanovi. Mně osobně, i když chápu kouzlo takového pohledu na svět, sdíleného mnohými lidmi nejen v Česku, přijde velmi důležité neodsunovat velké někam do dálky, ale dávat si je stále před oči, ono je to zcela jistě i mnohem lepší prevence před velikášstvím než všechno, co se v Divadle Járy Cimrmana za ty desítky let urodilo. Ostatně, nemálo lidí dlouho podezírám, že na Járu považují za cennější než Komenského, a to by bylo čiré velikášství.