Slyšel jsem teď nedávno tenhle výrok v rádiu při rozhovoru s někým od filmu, totiž že film je dokonalý podvod. A hodně se mi to líbilo, protože jsem nikdy film ani fotografii za umění v plném smyslu nedokázal považovat (v tom ohledu je pro mne i dramatický text více než jeho divadelní inscenace). Nechci vynášet ovšem žádné soudy a hádat se. Znám spoustu filmových fanoušků (a příznivci filmu vykazují stejně masové rysy jako příznivci hudebních skupin), znám jejich nadšení a mám je za ušlechtilé. Sám jsem se několika filmům věnoval i zde v Tématu a není u mne nejmenší pochyby, že film je významnou částí kultury posledního století. Ale také jsem přesvědčen, že není nadčasový, tak jako není nadčasová alžbětinská inscenace Shakespearovy hry, která ovšem sama nadčasová je.

 

                Když se dívám na film, oceňuji děj, efekty (mj. spojitost hudby a barev a děje), jistě i nějaké poselství, neprožívám ale svůj svět. To není existenciální dobrodružství, to se děje tam někde – dívám se klíčovou dírkou nebo jsem vylezl na nějakou vyhlídku a vidím něco, co je mimo mne. Může mne to strhnout, rozplakat, naplnit výraznými emocemi, ale vždy jenom na krátkou dobu a ne jako trvalá součást mého vnitřního života. Stejně je tomu u fotografie. Je tedy nějaký zásadní rozdíl mezi obrazem a fotografií? Ano, spočívá v tom, že obraz, pokud se snaží věrně zachytit něco tam, je kýčem, zatímco uměním se stává, zachycuje-li něco uvnitř, co proměňuje celý svět jako kvas těsto a co se usídluje v nejhlubší intimitě našich duší. Film a fotografie příliš napodobují přírodu, je v nich málo opravdu nezávislé kreativity. Pravé umění se totiž děje uvnitř, nepotřebuje vnější předměty kromě nástrojů (štětec-plátno, orchestr, tužka a papír, dláto a mramor).

 

                Masová kultura obecně nás uzavírá do naší doby. Film Charlie Chaplina nebo éra swingu se zdají z toho pohledu jako dávnověk, jako začátek historické paměti. Co je padesát let staré, to je už včerejšek a co dvacet, to už sotva může být nazýváno dneškem. Tato tristní omezenost, časovost naší kultury je hlavní překážkou její potenciální velikosti. Film jakožto iluze o tom, co se děje tam, je svým způsobem dokonalý podvod, umění je ale niterná, živoucí a tvůrčí pravda, která proměňuje život. Horizontem umění jsou staletí a k tomu se musíme, ať už film budeme pojímat jakkoli, opět vrátit. Jak jsem řekl na začátku, nejde mi nyní o to, aby se dosáhlo shody ohledně názoru na film a fotografii – možná jde v obou případech o umění v pravém smyslu, ale to se musíme opět napojit na životodárnou tradici největšího umění, na staletí velkých výbojů (od Homéra po Burroughse), abychom to mohli posoudit.