Britská královna nedávno uvítala bombastickým způsobem nového francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, který na rozdíl od svých předchůdců přetéká pozitivními city vůči anglosaskému světu. Uvážíme-li velké mocnosti evropské historie, čili oblast italskou, španělskou, německou, francouzskou, britskou a skandinávskou (Slované nikdy srovnatelnou mocnost nepředstavovali, až tedy na Rusko, které ovšem do Evropy patří jen částečně), potom Britové a Francouzi jsou si rozhodně nejbližší a spolu nejprovázanější. I když se Francie po složitých událostech 19. století nakonec stala republikou, je heslo anglického Podvazkového řádu v britském znaku stále ve francouzštině: „Honni soit qui mal y pense.“ Británie se přes svou známou oblibu v tradicionalismu ostatně také za poslední dvě století vyvinula ve zcela moderní, občanský stát, jehož aristokracie a anglikánská církev jsou jen kosmetický rozdíl ve srovnání s Francií či USA. Dávno je pryč koloniální sláva a splendid isolation, ačkoli Britové jsou stále ke kontinentální Evropě v určité schizofrenii. Na jedné straně mají Commonwealth, na druhé straně blízké spojenectví s USA, na třetí straně své tradice a svou výjimečnost, a pak je tu i ten nový, podivný fenomén – Evropská Unie.

EU bývá vnímána stále jako německo-francouzský projekt, k němuž se Británie tak nějak přidala z nouze a kterému plně nedůvěřuje. Německo bylo pro poválečné Francouze tím snadným soustem pro pokus o hegemonii na kontinentu, Francie (a celá Evropa) ovšem za éry studené války pouze ztrácela a uzavírala se do iluzí svých mocenských tradic. V zajímavém průzkumu, uveřejněném nedávno v International Herald Tribune, vyšlo najevo, že prezidenta Francie v kandidatuře na opravdu nejdůležitější osobu v EU předběhl britský premiér (a to zejména z pohledu Američanů) a německá kancléřka (z pohledu Evropanů). Francie stojí na jakémsi mrtvém bodě a musí hledat svou budoucnost. Frankofonní svět už dávno klesl daleko za svět anglosaský a hispánský ve světové důležitosti a tradiční spojenec Německo Francii už dávno přerostl a stává se proti své vlastní vůli, bez stálého místa v Radě bezpečnosti, bez silné armády a světové mocenské pozice nejsilnějším státem EU. Německo ovšem nemá, podobně jako mu příbuzné skandinávské státy či Nizozemí, problém s mluvením v angličtině a jeho kulturní identita je slabá díky složitému dědictví z posledních sta let. Má-li to být identita ne nacionalistická, ne militaristická, ale striktně humanistická, musí se Němci vracet nejspíše do dob Goethových, kdy byli pod velkým vlivem kultury francouzské a anglické. A zde je, řekl bych, společný základ kultury celé EU, totiž v tom, co tehdy jako plod složitého vývoje od dob italské renesance uzrálo v anglo-francouzském osvícenství.

Německo-francouzské spojenectví nebo ještě lépe „jednostátí“ je nutný předpoklad míru a stability Unie, můžeme o něm v tomto smyslu hovořit jako o hnacím motoru, protože na kontinentu vytváří dostředivou sílu nesmírné síly. Kontinentální Evropa ale už dlouho trpí nedostatkem světovosti a vizionářství. Je slabá a zastává se slabých, seskupila se jako houf rozpadlých, poražených a retardovaných států kolem Francie s hrůzou z vlastních dějin a bez smělosti (když nepočítám ekologické projekty) k budoucnosti lidstva. Staré heslo v britském státním znaku však dává najevo, že Francie by s Británií (a s USA a Commonwealthem) zas mohly najít cestu ke společnému dědictví a k jeho pozitivnímu rozvíjení. EU vůbec nemusí být protiváhou USA a Commonwealthu, jak by ji Francie vnímala ještě za prezidenta Chiraka, ale může být novým kvasem v současném váhání na cestě staré západní civilizace k její nové budoucnosti. Ne proti USA, ale – spolu s Británií – uvnitř a spolu téže civilizace v jejím dnes už zcela globálním vývoji.