Písně ulic jsem psal právě před deseti lety, na jaře 1998. Ačkoli název jsem si půjčil od Victora Huga, obsah je ovlivněn především četbou beat generation a moderní francouzské poezie (zejména Apollinaire a Prévert). Jde o básně, které nemají popřít tradiční formy, které jsem pěstoval již dříve a zejména pak později (v Tématu vychází po malých částech např. epický cyklus Řecké báje, psaný v decimách), ale má vyjádřit svobodu a radost z toho vyjádřit se zcela spontánně, zemitě, lidsky (je v tom občas i kus romantismu spíš než hippie). Vybírám k publikaci jen ty básně, u nichž to pokládám za vhodné.

Za motto jsem zvolil tento nápis z olomoucké Kozí ulice, která byla v té době snad něčím jako zdí nářků pro různé narkomany, pankáče apod.: „Podívej se nahoru / a nebe bude dole, / stačí chtít!“

I

Mokrý ulice,

šňůry táhnoucích se kaluží,

šňůry zkropených skel auťáků,

svačinka v bufetu,

pod stříškou z asfaltu,

hranatý dlaždice

a na nich mrtvolky žížal,

párek v rohlíku,

teplej vzduch,

vlak kdesi v dáli houká.

II

Kupte si Profit!

Reklamy nejrůznějšího druhu!

Malá babka s pevnou vůlí,

s očima hodnýma Sisyfa

huláká slabým hlasem…

když těsně vedle jdeš slyšíš ho,

i tu vulgaritu,

tu zaprodanost své beznaději:

Kupte si Profit!

Nejlepší možnost inzerce!

III

To, co ještě dneska stojí za to,

je zvuk kytar, marná ozvěna středověku,

kočovného života plného svobody,

ošlehaných trupů donských kozáků,

úsměv zvrásněných rtů smrdících rumem,

ta nekonečná odvaha cítit radost navzdory…

to nesvázané plutí věčného poutníka.

Tam mozoly jsou a síla vzepřít se

a touha znovu budovat svět, až se zhroutí.

IV

Je středa osmnáctého února,

všude sníh, sem tam popel hnědý,

sáňky, boby, dětský úsměv…

kousek dále v důchodkách a kožichu

kolébá se s holí stařec

a sníh padá, ranní sníh.

Je tak volný, tak radostný je den,

dnes vyjít si můžeš a vzpomínat,

tam pozdravit: Váňo, dobrý den:

i vám, Borisi Dušanyči, i vám,

tam s ptáčkem si prostou píseň zazpívat,

vždyť dnes se ulice tak krásně usmívají!

To tou bílou řadou důstojných alejí

protáhneš se a máš chuť se smát,

smát osvobozujícím smíchem se všemi

a zapomenout na černé šmouhy minula:

odpouštím, je odpuštěno.

V

Když dva jdou

a za ruce se vedou,

ulicí sami jdou do sebe opřeni,

kráčí tmou

lampami prosvětlenou

co tichý poutník za nimi jejich stín

a mraky nad nimi dráhou nekonečnou

vláčně putují s hlavou zahalenou

do turbanů tmy.

VI

Pára ze šachet kanálů

stoupá jak břišní tanečnice,

a ta jede v taxíku,

žlutým taxíku s nápisem „taxi“

maximální povolenou rychlostí

v uzavřených osadách,

a to dělá 50 km/h,

břišní tanec pevných pupíků,

slipy & spol.

VII

Bufet se zahradníma židličkami,

račte panstvo chvilku posedět,

místo rýglu kelímek z umělý hmoty

(na odvodu jsem takhle nesl svoji moč).

Jak na tom ty lidi můžou sedět,

nohy židlí hrozí, že se co chvilku rozjedou,

zmáčkls kelímek a pivo vyjelo…

jsi stříbritý brynda v úsvitu, lidi!

lidi! slyšíte, já vás mám rád!

VIII

Okresní soud,

instituce se štukaturou,

balík paragrafů postavených,

položených, ponechaných bez zájmu

na rohu dvou cest, na křižovatce,

a pod okny se mu táhne

ta nic netušící alej javorů

s lepkavými květy,

s obnaženým pohlavím,

s vulgaritou protizákonnou:

acer platanoides L.,

Linné zařadil.

IX

Smetiště, rozježděné bláto

a lány a lány rovin protkaných cestami,

náklaďáky, smog, nadjezdy, podjezdy,

krajina, k níž se otočili zády,

vykořisťovaná, vypumpovaná.

Bloky s barevnými nápisy firem:

semena všeho druhu! nábytek! –

dálkový, do sebe zahalený teplovod,

pár bufeťáků, šourajících se pod beton,

kde katakomby ocelového města

vedou nepochopitelnou mízu jeho pánů,

těch lidí, co se otočili zády.

X

Vykračuju si,

krok a krok, nikam nespěchám,

květy lip si prohlížím

a racka, jak se třepetá,

jen vykračuju si,

jen tak,

ruce za zády složené

a město dýchá nadějí

a věž chrámu se tyčí do nebe.

XI

Byly to dlouhý záhony,

tam žlutá, modrá, fialová, zelená,

třpytivý dlouhý záhony a všude pohoda

a aleje a rybníčky a důstojnej klid,

šli jsme a kolem nás zářící lidi,

tam seděl starej pán s bílejma vousama,

tam mladičkej mileneckém pár

a my šli a bylo nám jasný, že rádi žijem,

tam v Olomouci v Čechových sadech,

kde se i spěchající lidi zastaví

a s údivem si řeknou:

koupím si zmrzlinu.

XII

Psí hovno leželo na cestě,

psí hovno, no jo, je to tak…

a přivřeným oknem v kostele

mši svaté tiše naslouchá,

to hovno vzepjalo do nebe

místo svý duše svůj rodný pach

a leží tam v květnový přeháňce

a modle se se rozkládá.

To hovno, co leží tu na cestě,

ať psa je či je člověka,

modlí se svatej růženec

a jen na ty mouchy si naříká.

XIII

Řada obchůdků a obchodů

a velkoobchodů a krámků,

prostě taková pasáž,

kde si zajdeš na jedno do hospůdky

a na druhý den jen o pár kroků dál.

Podzimní slunce na chvilku vysvitlo,

vítr bere lidem konečky kadeří

a víská nám v hlavách své vlastní nekonečno.

Tu v krámku je vystaven pidimužík,

tam kousek dál řada krabiček s cigaretami,

a tu je kožená galanterie,

tu noviny, tu sazka a tu sexshop

a kousek za tím vším

se protahuje kočka a mžourá očima,

když lidi choděj sem a tam.

XIV

Haná je prostě deska,

prostírá se bohorovně, vlhce a kypře

a hledí do dálky zamyšleným pohledem

hlupáka, kterýmu ulítly včely,

ta ospalá Haná, dědina ztracených duší

pro sen perlící se na barevných krojích,

ta řada vesniček v mlhavým ránu

mezi Hostýnem a Svatým Kopečkem,

širokoplecí, kulatá, odpočívající země

zvoucí do hájků naše spojený ruce,

ta má přivřený oči, otevřená ústa,

ta chrnící Haná, ta rovná deska.

XV

Dva cyklisti za sebou jeli

v jedno ráno hrozně temný

a jeli za sebou jak dva stíny

po tý dlouhý cestě nekončící

a lampy svý ódy na ně pěly,

tím žlutým světlem jako svící

svítily ty lampy na silnici,

holt, to ráno bylo temný.

Za sebou jeli v lednový psici,

za sebou jeli městem spícím,

kdoví kampak spolu jeli,

jestli vůbec někam spěli

ti dva jezdci v to ráno temný

co zahlíd jsem z vokna na silnici.

XVI

Zametači v zářivě oranžovým oblečení

dělají svou práci jako kdejakej tulák,

vyspávaj, šinou se po ulicích

a jednou na sto metrů něco zametou,

něco zvednou, něco ukládej,

ulice se k nim hlásí jako drobotina,

jsou neznámí otcové velkých měst,

vidí domy pro domy a sednou a pojí

a rozprávějí ve svý poloopilosti

s dějinami zamazaných dlaždic pod sebou,

se zurkotem fontán, který se na noc vypínají,

se vznosnou chůzí nakaženejch holubů,

těch městskejch poseroutků vžraných,

rozprávěj se zdma a s lavičkami

a choděj katakombama všech citů,

znají tu stojatou zrazenost všech věcí,

kterých si lidi nevšímaj buď že milujou,

nebo že milovat přestali…

zametači v zářivě oranžovým oblečení

tu postojí u věcí pro věci samé

a ne pro svý vzpomínky nebo aby vyčítali

nevinnými stromu ohnutýmu stářím

svý ztracený, ztracený mládí.