Vládlo těžko, kdy umírá se,

a starý podzim bere zase

vše, co zdá se skutečné,

a jen pár ti nechá vzpomínek.

 

 

 

Všude, kde je,

co původnost nám oznamuje,

co jsoucnu býti také dává,

všude tam je vlast má pravá.

 

 

 

Rozhodla se nebesa

a dala srdci radost,

však jen básník zaplesal

a rozložil svou vděčnost.

 

 

 

Tak širý jako les,

tak hluboký jako moře,

tak čistý jako nebe

– tvůj úsměv dal mi tebe.

 

 

 

Přilétla včelka

a vody nabrala si.

 

 

 

Krása přiznala se ke studu,

když krásný brouček přelétl

a odhalil ji nahou

– zas rychle vzala zástěrku.

 

 

 

Rýha každá

na tvé dlani

rozryla mi srdce

a nechala je snít.

 

 

Šel jsem pomalu

– vždyť: spěchat? kam?

Nerad mířím do hrobu

a ta cesta zázrak sám!

 

 

 

Pražilo slunce,

až zpeklo pocity

a svázalo ruce:

byl jsem ospalý.

 

 

 

Ach Bože, proč

ty oči jsou tak hluboké?

 

 

 

Byla těžká noc

a poutník se vracel

z ciziny zas domů:

hlučně bilo srdce.

 

 

 

Pod kupkou trusu,

jež hýbe se jak živá,

chrobák stále znovu

prací dává příklad.

 

 

 

Což je to pravda?

– rozlehl se lesem hlas:

má země naše svatá

se pouští hluchou státi zas?

 

 

 

Nechejte mi mou hrdost

a dám vám svou pokoru.

 

 

 

 

Znovu červánky mě budí

a znovu vodí spát,

znovu ladím lyry struny

a znovu chci je opěvat.

 

 

 

Panorama překrásné:

tu vesnička vine se,

nad ní svahy strakaté

a člověk cítí štěstí tep.

 

 

 

Silnice pálila

a můj život vřel.

 

 

 

Do nitra jen nitrem vnikneš,

cesta  smysly vystavěná,

po níž dá se tvoje srdce,

otevře ti místa temná.

 

 

 

Jak struna když se napne,

a pak chvěje slastný zvuk,

tak čas dává chvět se kráse

a srdci snivou říši tuh.

 

 

 

Noc zaleskla se

v tiché tváři Měsíce

a já hledal pod tvým šatem

lásku, jež zradí tě.

 

 

 

Kdo zradil sebe a víru nemá,

ten života tíhou chce se zaštítit.

 

 

 

 

K večeru jsem při měsíci

viděl řeku, jež se třpytí,

tekla ze mě pramenící:

nechal jsem téct svoje přání.

 

 

 

Brouzdaje se rosou,

dýchaje ty perly

nechal jsem radost snout

pavučiny vlhké lásky.

 

 

 

Sni. Mé srdce, sni!

Nech lyru rozeznít

a nebi pošli věčný dík:

sni – než cinkot lásky uslyšíš.

 

 

 

Nemůžeš báseň poskvrnit,

však nech ji, ať tebe očistí.

 

 

 

Neříkala jsi, lásko,

že je krásně na světě?

Krásně je jen s tebou,

však bez tebe zle.

 

 

 

Nač se vzrušovat,

šťastný příteli?

Hvězdy mlčí

a víno umí zachutnat.

 

 

 

Život je jako zahrada,

z níž se nedá vyjít:

neutrácej tedy čas

zbytečným trháním.

 

 

Kdo umí střídmě žít,

není takovým otrokem.

 

 

 

Chtěl jsem říct svému srdci,

že mě jeho bolest velmi mrzí,

však řekl jsem ti, srdce mé:

bědné srdce, proč nepláčeš?

 

 

 

Těžké zemětřesení

rozervalo skály,

lidi drtí

– a vše v mém srdci.

 

 

 

Nic není černé ani bílé,

nic není také jen šedé,

všude krása oku vládne

a širá říše sytých barev.

 

 

 

Minulost nám vzala jméno

a budoucnost jen mlčí.

 

 

 

Přenechal jsem ti

všechny své starosti,

ticho po dešti,

a do hospody vyšel si.

 

 

 

Narodilo se dítě:

do čeho? a kam?

– marně se ptá

a věří ti marně.

 

 

 

 

Rád bych ti dal báseň,

hledám však marně,

kde jsou tvoje ruce

ke mně napřažené.

 

 

 

Rozhýkal se osel

a tu začali ostatní.

 

 

 

Raději řeknu méně,

než sluší se,

než říci více

a odhalit si srdce.

 

 

 

Na šňůru svých snů

náhrdelník okamžiků

navlékl jsem v trávě

– chtěl bych ho dát tobě.

 

 

 

Přesvědčilo mě slunce:

vzal jsem jeho paprsek,

jenž mě lehce vynesl

do zlatavých dálek.

 

 

 

Nepočítej chvíle,

jež od smrti dělí tě,

na svůj život hleď:

to on stále jde.

 

 

 

Nechoď ještě…

zpívám posté,

posté však moje prosby

tvé srdce nevyslyší.

 

 

Básník se přiznal,

že mnoho miluje,

příroda se sklonila

a dala mu lék.

 

 

 

Bůh vyslyšel vír všech stesků,

vzal rosu a plakal ji na zem.

 

 

 

Těžko bylo a chmurno,

špína mračen nad hlavou

a šedivý svět:

dej mi moji dýmku.

 

 

 

Poskakovaly jiskry na vodě,

děti slunce,

tak malé tak velkého:

jako my.

 

 

 

Zachvěla se země,

hlubin temná bouře

dala náhle pramínek,

z něhož nyní pije zvěř.

 

 

 

Neuměl jsem nikdy básnit,

Múza mi vždy ruku vedla,

někdy sama neposedná,

ale vždycky horoucí.

 

 

 

Vyšlo slunce

a omylo svět.

 

 

 

 

V nejstarší symfonii na světě

stovky cvrčků

v harmonii stoleté

daly usnout snům.

 

 

 

V přítmí stály stíny

bez pohnutí čekající

na cosi, co neznáš ty

ani nikdo jiný.

 

 

 

Slzy ti stékaly

– a přec: pláč to nebyl:

to sám cit

se ztělesnil.

 

 

 

Ty krásné zuby, jako perly,

rozzářily celý svět

a já náhle nevěděl,

zda bez nich mohu žít.

 

 

 

Láska k člověku nevyschne,

láska k milenci ano.

 

 

 

Bůh ti dal krásu,

až cloní slunce jasu,

ty však dobře víš,

že tvá krása tě nespasí.

 

 

 

Poezie…Stačí se dívat

a pravda oslepí tvůj zrak:

jak potom chytit můžeš,

co tě tolik oslepuje?

 

 

Moře hladilo kaménky,

sytilo vzduch

a vyprávělo příběhy

prastarých dnů.

 

 

 

Miloval jsem, miluji

a budu milovat až do smrti.

 

 

 

Vodní tříšť se

pod splavem

dotkla mračen bílé:

uvěřils, že pravda je.

 

 

 

Proti proudu

a po proudu zas zpátky

pstruzi nechali se nést:

a tak život jde.

 

 

 

Viděl jsem málo,

a proto se dívej lépe.

 

 

 

Poslední klásky zdvihala

tolik ubohá stařenka,

až se ten obraz zakalil,

když vyhrkly ti slzy.

 

 

 

Z ráje přinesl anděl

nejrudější jablko,

jaké jsem kdy viděl,

když končilo se léto.