Vládlo těžko, kdy umírá se,
a starý podzim bere zase
vše, co zdá se skutečné,
a jen pár ti nechá
vzpomínek.
Všude, kde je,
co původnost nám oznamuje,
co jsoucnu býti také dává,
všude tam je vlast má pravá.
Rozhodla se nebesa
a dala srdci radost,
však jen básník zaplesal
a rozložil svou vděčnost.
Tak širý jako les,
tak hluboký jako moře,
tak čistý jako nebe
– tvůj úsměv dal mi tebe.
Přilétla včelka
a vody nabrala si.
Krása přiznala se ke studu,
když krásný brouček přelétl
a odhalil ji nahou
– zas rychle vzala zástěrku.
Rýha každá
na tvé dlani
rozryla mi srdce
a nechala je snít.
Šel jsem pomalu
– vždyť: spěchat? kam?
Nerad mířím do hrobu
a ta cesta zázrak sám!
Pražilo slunce,
až zpeklo pocity
a svázalo ruce:
byl jsem ospalý.
Ach Bože, proč
ty oči jsou tak hluboké?
Byla těžká noc
a poutník se vracel
z ciziny zas domů:
hlučně bilo srdce.
Pod kupkou trusu,
jež hýbe se jak živá,
chrobák stále znovu
prací dává příklad.
Což je to pravda?
– rozlehl se lesem hlas:
má země naše svatá
se pouští hluchou státi zas?
Nechejte mi mou hrdost
a dám vám svou pokoru.
Znovu červánky mě budí
a znovu vodí spát,
znovu ladím lyry struny
a znovu chci je opěvat.
Panorama překrásné:
tu vesnička vine se,
nad ní svahy strakaté
a člověk cítí štěstí tep.
Silnice pálila
a můj život vřel.
Do nitra jen nitrem vnikneš,
cesta smysly vystavěná,
po níž dá se tvoje srdce,
otevře ti místa temná.
Jak struna když se napne,
a pak chvěje slastný zvuk,
tak čas dává chvět se kráse
a srdci snivou říši tuh.
Noc zaleskla se
v tiché tváři Měsíce
a já hledal pod tvým šatem
lásku, jež zradí tě.
Kdo zradil sebe a víru nemá,
ten života tíhou chce se
zaštítit.
K večeru jsem při
měsíci
viděl řeku, jež se třpytí,
tekla ze mě pramenící:
nechal jsem téct svoje
přání.
Brouzdaje se rosou,
dýchaje ty perly
nechal jsem radost snout
pavučiny vlhké lásky.
Sni. Mé srdce, sni!
Nech lyru rozeznít
a nebi pošli věčný dík:
sni – než cinkot lásky
uslyšíš.
Nemůžeš báseň poskvrnit,
však nech ji, ať tebe
očistí.
Neříkala jsi, lásko,
že je krásně na světě?
Krásně je jen s tebou,
však bez tebe zle.
Nač se vzrušovat,
šťastný příteli?
Hvězdy mlčí
a víno umí zachutnat.
Život je jako zahrada,
z níž se nedá vyjít:
neutrácej tedy čas
zbytečným trháním.
Kdo umí střídmě žít,
není takovým otrokem.
Chtěl jsem říct svému srdci,
že mě jeho bolest velmi
mrzí,
však řekl jsem ti, srdce mé:
bědné srdce, proč nepláčeš?
Těžké zemětřesení
rozervalo skály,
lidi drtí
– a vše v mém srdci.
Nic není černé ani bílé,
nic není také jen šedé,
všude krása oku vládne
a širá říše sytých barev.
Minulost nám vzala jméno
a budoucnost jen mlčí.
Přenechal jsem ti
všechny své starosti,
ticho po dešti,
a do hospody vyšel si.
Narodilo se dítě:
do čeho? a kam?
– marně se ptá
a věří ti marně.
Rád bych ti dal báseň,
hledám však marně,
kde jsou tvoje ruce
ke mně napřažené.
Rozhýkal se osel
a tu začali ostatní.
Raději řeknu méně,
než sluší se,
než říci více
a odhalit si srdce.
Na šňůru svých snů
náhrdelník okamžiků
navlékl jsem v trávě
– chtěl bych ho dát tobě.
Přesvědčilo mě slunce:
vzal jsem jeho paprsek,
jenž mě lehce vynesl
do zlatavých dálek.
Nepočítej chvíle,
jež od smrti dělí tě,
na svůj život hleď:
to on stále jde.
Nechoď ještě…
zpívám posté,
posté však moje prosby
tvé srdce nevyslyší.
Básník se přiznal,
že mnoho miluje,
příroda se sklonila
a dala mu lék.
Bůh vyslyšel vír všech
stesků,
vzal rosu a plakal ji na
zem.
Těžko bylo a chmurno,
špína mračen nad hlavou
a šedivý svět:
dej mi moji dýmku.
Poskakovaly jiskry na vodě,
děti slunce,
tak malé tak velkého:
jako my.
Zachvěla se země,
hlubin temná bouře
dala náhle pramínek,
z něhož nyní pije zvěř.
Neuměl jsem nikdy básnit,
Múza mi vždy ruku vedla,
někdy sama neposedná,
ale vždycky horoucí.
Vyšlo slunce
a omylo svět.
V nejstarší symfonii na
světě
stovky cvrčků
v harmonii stoleté
daly usnout snům.
V přítmí stály stíny
bez pohnutí čekající
na cosi, co neznáš ty
ani nikdo jiný.
Slzy ti stékaly
– a přec: pláč to nebyl:
to sám cit
se ztělesnil.
Ty krásné zuby, jako perly,
rozzářily celý svět
a já náhle nevěděl,
zda bez nich mohu žít.
Láska k člověku
nevyschne,
láska k milenci ano.
Bůh ti dal krásu,
až cloní slunce jasu,
ty však dobře víš,
že tvá krása tě nespasí.
Poezie…Stačí se dívat
a pravda oslepí tvůj zrak:
jak potom chytit můžeš,
co tě tolik oslepuje?
Moře hladilo kaménky,
sytilo vzduch
a vyprávělo příběhy
prastarých dnů.
Miloval jsem, miluji
a budu milovat až do smrti.
Vodní tříšť se
pod splavem
dotkla mračen bílé:
uvěřils, že pravda je.
Proti proudu
a po proudu zas zpátky
pstruzi nechali se nést:
a tak život jde.
Viděl jsem málo,
a proto se dívej lépe.
Poslední klásky zdvihala
tolik ubohá stařenka,
až se ten obraz zakalil,
když vyhrkly ti slzy.
Z ráje přinesl anděl
nejrudější jablko,
jaké jsem kdy viděl,
když končilo se léto.