Však sopka dlouho nedříme,
jež teprve je mladá,
a už z hlubin přírody
na povrch se tlačí
nutná krutost bezmezná,
přes kráter se přelévá
a až k nedohlednu
prahne
spálit všechnu zemi.
Zapaluje města, drtí
svatostánky,
blije škváru,
kde maso bylo dříve,
za pochodně má stromy,
rozpaluje strašně vzduch
a uragán z něj dělá.
Má duše je malý svět,
jenž na vulkánu stojí,
je lávou krutě zbrázděná
a nezná klid, jen pohyb.
Nejlepší se nezrodit
je a pak zemřít mladý,
nechat ducha hnísti svět,
zrcadlem ho nedráždit.
Víš, co je to samota,
vrbo moje milá?
Jak křehká zdá se být,
jak černě je však tvrdá!
Tys vprostřed tady titánů,
netrápí tě duše,
to Stvořitel tě postavil
pro klid v tento
hřbitov.
Já však nejsem vrbou,
mnou duše lidská hýbe
a jak ostrov sopečný
neznám nic než otřes
a hladinu vždy vzdutou,
na níž lodi nebylo,
co vyzdvihlo mě magma
z hlubin temné přírody.
Múza výš mě pobízí
a nenechá mě spočinout,
nejsem-li k ní
lhostejný.
Je cit sen, idea nádherná,
v níž smícháno je
všechno,
po čem člověk zatoužil
v tom druhém člověku.
Bez hlavy a bez paty
tu vlastnická jsou práva
a činy ostře řezané
z temných či světlých
stínů
– to je cit příliš živelný
a nedozrálý v chladu.
Tu nejde o nic než o duši,
kde cit už vyspěl a vládne,
čin je tu jen prizmatem,
jímž do duše se hledí,
a nemáme tu vlastníky,
jen skutky jsou tu svobodné,
jimž pružinou je láska.
Jako bez duše není člověka,
jako duše vládne tělem,
není též bez ní žádný cit
a jeho jakost zaniká,
když je duše bez ceny.
Avšak Amor je bůh lásky
a jen on má luk a šíp,
jímž vznítit může srdce –
tak buďsi člověkem výborným,
lákej ho svou stepí,
to on raděj do vody
horký svůj šíp střelí.
– Vždyť je Amor slepý!
A když lásku zažehne,
to být náhoda jen musí,
aby to bylo vzájemné!
Je všední život svůdný,
zvláště v dnešních
dobách,
kdy není už nic na světě,
co prostým hlásalo by dobro:
oni už duchem pohrdli.
Nechť malomocným závidí
jejich úděl přetěžký,
neb všemu se může duch
postavit,
jen třeba je mít ducha.
Není literárním výmyslem,
ani fantazií mělkou,
že člověk v sobě ducha
má,
jejž nezmůže nic na světě,
až na naši lidskou slabost.
od člověka dělí zvíře,
též každá lidská svoboda
jen myšlení je procesem,
jenž má najít zákony,
kterými se řídit každý má,
jenž člověkem se zove.
Leč temné je lidské myšlení,
jak vesmír sám je záhadné.
Když je člověk samoten
a láska mu kvete
v duši,
přičichá si ke květu svému
a opájí se jeho vůní,
ne květ z něj, leč on
tyje z květu.
Musí potom vzpomínat
na tvář, jíž je jatý,
musí myslet na chvíli,
jež je v bytí spojuje
– neb oba jsou právě teď,
i když jinde každý.
Musí blednout závistí,
když na Slunce si vzpomene,
jež vidí slunce jeho,
musí stále přemýšlet
a představu svou dráždit:
čím se asi zabývá jemu milá
duše.
Jsou mučivé ty chvíle,
když nevíš vůbec nic
a nesmíš se ničím pokochat –
ani svoji představou.
Jsou mučivé ty chvíle,
když nevíš, zda ses zklamal
ve své touze lásky,
jež mířila příliš vysoko,
aby kdy naplnění došla.
Jsou mučivé ty chvíle,
kdy prohrát sebe vidíš
s hukotem marnosti
trhu,
kde vyvolávači chtějí
za nic ti vzít život.
Je konec, vrbo, ty si tu
můžeš stát,
já však se smutkem se loučím
a ač k radosti mám
daleko,
přec všechno ve mně kvasí,
už smutku bylo přespříliš,
již volá na mě krásná noc,
jež všech snů je kolébkou,
jež nenechá mě vyrušit,
jež opatří mě docela,
když se do srdce chci
pohroužit
znovu hledat ideál,
znovu z vůle ukovat
své přitakání světu.
Jen ideál nám dává žít,
jen on je kámen prubířský,
jenž naši vůli tvrdí,
je bez něj navždy nemožno,
aby člověk božské ctil,
jeho zrod je v lidské
duši
a v čem je ona
skutečná,
je skutečný i on.
Zas křižovatku novou
já vymyslel jsem tobě,
k jezírku, kde plovou
lekníny, se projdem
– tak pojď a už neváhej,
hle: malých elfů snový rej…