Nejsem si teď úplně jistý, ale tuším, že jméno Friedrich Hölderlin jsem asi poprvé četl při hltání Heideggerovy knihy Básnicky bydlí člověk, a to je už více než deset let (pohříchu jsem se tak dostal i k jménu Hebbel, nicméně k překladům – jsou-li vůbec – tohoto básníka do češtiny jsem se nikdy nedostal). Hölderlin se narodil spolu s Hegelem, s nímž se znal od školních let, v roce 1770 ve Švábsku do rodiny protestantských pastorů. V téže době spatřili světlo světa také Beethoven a Kleist, o něco později Novalis a Schelling (taky Šváb a školní druh Hölderlina s Hegelem). Trůn evropské kultury pomalu uprazdňovala Francie, ve které se schylovalo k revoluci, a německý duch vstupoval do fáze svého nejvyššího rozvoje, téměř nepoznamenán suchou skepsí anglofrancouzského osvícenství (Lessing, Goethe či Kant jsou výjimky). Mnohem větší vliv měl Rousseau, reinterpretace antiky jako obrazu původního života, a ne jako vzdělanosti, od níž se moderní myšlení (Bacon, Descartes, Newton) právem odklání. Na pořad dne přišel cit, „duch“ už není synonymem duchaplnosti, ale je to imanentní princip kosmu, klube se také, pod vlivem Herdera, myšlenka národa a národní kultury, což je opět imanentní princip, sloužící podobně jako dějiny ke kontemplaci světového ducha. Tento pohyb, jenž se stal základním námětem kritiky v Goethově Faustu a jemuž bránil Kant celým zaměřením své filozofie, se ve své počáteční fázi zrcadlí v Hölderlinově díle.

Životní příběh tohoto básníka je tragický. Hlavní linkou je pocit samoty, nepřijetí a nezdaru. Nejprve měl ovšem vřelé přátelství s Hegelem a Schellingem, dokázal si získat svým talentem Schillera a dokonce i Goetha. Člověk by řekl, že lepší společnost si Hölderlin přát ani nemohl, leč nejprve se mu přestalo dařit v praktickém (živil se jako vychovatel) i osobním (nenaplněný vztah s manželkou bankéře Gontarda, jehož děti také vychovával) životě, a pak se i přátelé vzdalovali. Schiller pod vlivem Goetha dává Hölderlinovi rady ohledně básnění, jež ale vizionářský, vášnivý a rozmáchlý Šváb nemůže přijmout, i kdyby chtěl. Jeho poezie je pokusem o radikální obnovu života, o novou mystiku, která se nachází po vzoru antiky právě ve světské kráse a v romantické citovosti. Hegel a Schelling byli podobnými vizionáři. Ale Hölderlin ze všech nejméně žil zde, jeho prožitky byly projektovány do jeho vnitřního světa, o němž podává svědectví v poezii, pro kterou jsou typické náznaky, mluva věštců a extáze. Ve své exaltovanosti mu později bude trochu podoben Nietzsche.

Svá největší díla (mezi nimi Empedoklovu smrt) píše Hölderlin ve smršti po krachu jeho vztahu se Susettou Gontardovou v letech 1798-1800. Tehdy se mu definitivně vzdaluje i Schiller. Během roku 1801 a 1802 putuje jako vychovatel do Švýcar a potom až do Bordeaux. Na začátku června je však v zuboženém stavu zpět u matky. Téhož roku umírá Susetta. Ještě ho navštěvuje Schelling a daří se publikovat za slušný honorář Hölderlinův překlad Sofokla, ba Hölderlin získává stálé místo zemského knihovníka v Homburgu. V roce 1805 je ale už léčen jako duševně chorý (v témž roce umírá Schiller) a až do smrti (1843) o něj pečují jeho přátelé, zejména stolař Zimmer, který dostává při té příležitosti státní i jinou podporu.

Pro Heideggera je Hölderlin básníkem básníka, ukazuje, co je to básnické poslání. A opravdu, málo básníků tak jasně ukazuje, že poezie má obnovit život, že ho má proměnit a najít v jeho pravdě… jenže pro velké básníky cesta k tomuto nemůže vést směrem, jímž vyšel Hölderlin, oběť opojení své doby, naivní snílek a mág kosmu zároveň. Mezi jeho souputníky může patřit Novalis, Blake, ale i pozdější Nietzsche, ba v jistém smyslu Lautréamont. Na onu Hölderlinovu uzavřenost poezie do sebe, do mystické cesty, pak navazují básníci Rilke nebo Valéry a Pasternak. Na závěr jen malá ukázka z básně Empedoklés:

„Pro mne jsi stejně svatý jako síla země, / Která tě uchvátila, smělý sebevrahu!

A chtěl bych hrdinu do hloubi následovat, / Kdyby mne láska nezadržovala.“