Vždycky jsem měl rád životopisy geniálních osobností dějin kultury a vědy, a to zvláště z 18. a počátku 19. století, protože z této doby známe již mnoho detailů a zároveň se nad ni dokážeme povznést, nejsme v ní už tolik angažovaní. Ne každý životopis je pro mne ale stejně atraktivní. Nemám např. rád „literaturu faktu“ – jde-li o fakta, hledám je mnohem raději v široce akceptovaných encyklopediích než v životopisné literatuře. Autor životopisu musí vědět, proč píše právě o tom či onom géniovi, musí být hluboce osobně zasáhnut dílem a osobností svého vyvolence. A proto ho také nebude trivializovat jako nějakého hrdinu nebo jako obyčejného člověka. Kromě toho výborný životopis musí vytvořit plastický obraz všech důležitých vztahů, osobností, vlivů daného prostoročasu – třeba Beethovenova Rakouska (tak Rollandův cyklus Beethoven) či Hugovy Francie (tak Maurois v Olympio aneb život Victora Huga). Životopis by měl vstupní bránou k deníkům, korespondenci, ke kulturnímu kontextu doby a k porozumění, co její duchovní život přináší jako inspiraci pro naši budoucnost. V tom ohledu je mnohem lepší životopisná črta rollandovského stylu než spousta objektivnějšího, ale sterilního balastu. Gregoriánský chorál nežije díky faktům, ale díky naším srdcím.

A totéž se dá říci o osvícenském hnutí, mezi jehož ústřední a stmelující postavy lze počítat na prvním místě Denise Diderota. Obyčejně bývá považován za filozofa či vědce, ale byl spíše všestrannou osobností bez velkých odborných ambicí, ovšem s velkými ambicemi co se týče vzdělávání společnosti. Stál za projektem Encyklopedie, byl velkým propagátorem pokroku, svobody a humanity (byl autorem divadelních her a románů, z nichž Jakub fatalista a jeho pán bývá považován spolu se Sternovým Tristramem Shandym za předzvěst moderního románu). Diderot byl člověk vroucí, naivní, stále se do něčeho vrhající, nikdy neměl daleko k dojatému pláči a zároveň byl shovívavý k lidským neřestem, miloval humor a společenský takt (nikoli však upjatost!). Jako takový je ideálním kandidátem pro dobrého životopisce a já jsem měl to stěží, že jsem se náhodou k takovému vynikajícímu dílu před lety dostal. V antikvariátu jsem si Billyho Život Diderotův (Odeon Praha 1988) koupil pouze tak zkusmo (stál 21 Kč), abych se do něj z nudy pustil o něco později, a pak mu naprosto propadl.

Billy nepřistupuje k Diderotovi s nějakou patinou vážnosti, líčí nám život, a to dost barvitě a se zajímavými, často pikantními detaily, celkem obyčejného člověka, který se ocitl uprostřed významného dění a měl to štěstí, že ho díky své povaze mohl stmelovat. Diderot je nejdůležitější jako člověk, ne jako mimořádně nadaný génius (i když i tím, zejména s ohledem na svou všestrannost, byl). Billyho dílo se čte „samo“, poskytuje široký rozhled po vztazích a mentalitě doby. Autor se nijak netají se svou hodnotovou orientací, dokáže být naopak vtipně ironický a zároveň bystrý, tak třeba slovech o paní d´Épinay: „Grimm na ni získal velký vliv právě v době, kdy usoužená slečnou d´Ette, Duclosem, manželem, milencem, kterého pan d´Épinay bral s sebou k děvkám, by se v zoufalství snad byla vrhla na pobožnůstkářství. Vrátil jí sebedůvěru, rozvinul její vlohy. Něžná, jemná, mírná, se zájmem o věci ducha, byla jako stvořená pro praktického a drsného muže, podobně jako ona málo sdílného, jako ona stále ve střehu. Jejich poměr, i když přervaný několika bouřemi, trval sedmadvacet let.“

Mohlo by se říci, že se Billy příliš věnuje společenským drbům, ale myslím, že to je nutné k pochopení Diderota, právě Diderota. On se nezrcadlí ve svém díle jako Beethoven či Michelangelo, jeho dílo je pouze jedním z projevů jeho života. Billy krásně ukazuje, jak velmi je důležité, když ve společnosti fungují vlivné skupiny se spontánním zájmem o kulturu a o její další vývoj – skupiny přesvědčené, že je to na nich, co se bude dít. Tito lidé s vizí tvořili ve dvacátém století třeba avantgardu, beat generation nebo velký kulturní vzmach kolem roku 1968. Nejde jen o nějaké génie a jejich korespondenci, ale o čilý společenský život, do něhož jsou zapojeni i nejrůznější jiní lidé, přitahováni do těchto prostor, ať už vášněmi nebo prostě radostí z bohatšího života.

Nejde o žádné jednotné, vyhraněné hnutí, ale o kvas ducha, k němuž patří i banální události běžného života. Tahle víra v něco výjimečného, nového, kterou mají přirozeně právě ti, kdo přicházejí s geniálním nadáním svět a toto nadání chtějí uplatnit, je ve spojení s tím vším hemžením Diderotova života a života kolem něj hlavním poselstvím Billyho knihy. Je přesvědčivou ukázkou, že veškeré zabíjení nudy, jak je známe dnes, je naprostou nudou ve srovnání se životem v blízkosti uzlů, v nichž se kontinuita velké kultury celých staletí přelévá do nového života, aby ovlivňovala celá staletí v budoucnosti. Tohle možná nejdůležitější ze všeho, co dnes potřebujeme pochopit, máme-li se odvrátit z cesty totální proměny člověka ve šťastně chrochtající, v pouhé přítomnosti zahrabané stvoření.