Z vědeckých teorií, které vymyslelo pár podivínských hlav, dnes kvete celá moderní civilizace se svou technikou, medicínou a průmyslem. Letadlo či televize jsou zázraky, ale na každý zázrak se dá zvyknout. Zvyk pramení z toho, jaké cíle sledujeme. Je-li tu slunce jenom proto, aby nám svítilo, ale jinak si jeho existence moc nevšimneme, a je-li tomu tak se vším, je život v pasti zvyku a sleduje jen to každodenní. Je to jako byste pluli na kusu ostrova po obrovské řece, na jejichž březích by bylo množství fantastických bytostí, ale vy byste místo rozhlížení se dali přednost prořezávání větví na své zahrádce. Ano, i takové rozhodnutí může být znakem vyšší duchovní síly, pokud je pohrdnutím senzací a usebráním se věčnosti, jež je všude, i ve vaší práci se stromem, a jež převyšuje veškerý pouze časový údiv. Kromě toho je zřejmé, že dělení na banální a duchovní nebude nikdy přísné, jasně dané nebo že by oba tyto mody lidské existence mohly být od sebe během života zcela oddělitelné. Duchovno by bylo jen prázdným výhledem „do nikam“, kdyby nemělo moc nad naší banální existencí a kdyby jí nedávalo naději ke konečnému překonání ono se do autentické věčnosti.

Základním předpokladem tvůrčího ducha je nesamozřejmost toho, co se pokládá za samozřejmé. Proto je zde rozpor, mezera a výjimečnost. Jsou-li naše běžná přesvědčení o světě jakýmisi uličkami, v nichž běháme za každodenním rozptýlením, svět je přece jen mnohem více, ačkoli nebývá tak zřejmě zahlédnutelný. Hvězdy, stromy, pohoří a dějiny, ba i nemoc a smrt, bývají pouhou kulisou samozřejmé orientovanosti, v níž věci dávno nemají svůj vlastní, naše (současné) představy překračující potenciál. Samozřejmě, lidé mívají potřebu napodobovat to, co se považuje za správné, atraktivní, a proto si někteří z nich hrají na vědce a umělce, na nezávislé, tvůrčí osobnosti. Takový život se zdá smysluplný jako vždy se navenek zdá smysluplné cokoli, co následuje příklad, považovaný za hodný následování. Je však otázka, jak je tomu s autentičností, neboť teprve autentičnost může otevřít člověka jako unikátní, byť ne třeba tvůrčí (protože takový prostě ve své pravdě není), bytost – jako někoho, kdo má být spasen, protože je před Bohem Bohu ty.

V tom je tvůrčí duch důležitý pro všechny, i pro ty bytostně netvůrčí, a v tom je také podstata náboženství, má-li být něčím více než jen systémem samozřejmostí, jimiž se lidské společenství drží na uzdě a v dogmatické tmě. Bez tvůrčí síly by svět nemohl být bohatý na skutečné novosti, jakými jsou unikátní lidské bytosti, bez ní by příroda byla banalitou a nikoli mystériem, bez ní by řemeslo, umění, věda i veškerá kultura byly jen systémem neměnných pravidel. Je-li však tvůrčí duch tak nesmírně důležitý pro lidstvo jako pro každého z nás, je zcela nemožné kreslit jeho příběh jako zabezpečený úředníky či společenským konsensem. On je protiklad oficiálního a konsensuálního. Prosazuje se ze své autority jako někdo naprosto výsostný, a má-li být podporován, pak jedině takto. Rovnostářské a akademické pojetí umění a vědy (ale platí to i o institucionálním náboženstvím) tohle nedokáží docenit, ačkoli vědě se daří rozvíjet se díky vlastní elitářské struktuře, v níž mimořádné schopnosti jsou ohromujícím způsobem oceňovány, ač tvůrčí duchové stáli proti autoritám celých generací. V umění tento střet je díky mnohem většímu rovnostářství, kdy vymizel pojem génia a de facto se ho dnešní „umělci“ spíše bojí, jsouce podporováni (nejen) státem jako prostě umělci (jichž může být vždy mnoho), a nikoli jako géniové. Génius je v umění politicky nekorektní slovo. Tvůrčí duch má být popřen množstvím, kmitajícím se v systému uliček banality, které říkají umění. Je to jako byste ve vědě měli hlas Einsteina, Gibbse nebo Prigogina rovný hlasu průměrného vědce na průměrné univerzitě. Kdo z průměrných by chtěl o takovou rovnost přijít? Naštěstí věda má své důkazní prostředky a rozdíl (i rozpor) mezi géniem a průměrem v ní vyplývá naprosto očividně. Dnes je právě věda nejjasnějším triumfem tvůrčího ducha, na rozdíl od průměrem zdecimovaného umění, filozofie a náboženství.

Žije-li tvůrčí duch vysoko, chce se tím říci, že není uzavřen v lokální banalitě (to je typické pro banalitu, totiž že je lokální – i vesmír jako absurdní banalita je pouze lokální, je jen případkem našeho života jako třeba výkal), a proto jej přitahují panoramata. Pokud může, chce vidět a vidí vrcholy lidského tvůrčího úsilí s nesmírnou fascinací, neboť on sám je přece součástí hřebene, on je pokračování. Takový hřeben je potom kultura, na jejíchž svazích se mohou uchytit různá společenstva lokálnější a časovější. Dávají-li hory vodu řekám, a z těch se rozlévá do krajů, aby mohly kvést, jsou i nepřístupné výšiny kultury pramenem života. Ne ale ty, do nichž se domníval proniknout filistr Wagner z Fausta! Neexistuje totiž vůbec žádný způsob, jak nahoru proniknout, být nahoře je totiž úděl. Zde se opět zastavme u vědy jako u velmi dobrého příkladu hodnoty tvůrčího úsilí. Zatímco manuální práci a technické potřeby si lze koupit, protože jsou na trhu se nabízejícím zbožím, o myšlenkách to neplatí. A myšlenky jsou právě tím, co vědu dělá vědou, totiž tvůrčí myšlenky. V tom ohledu se specializace stále víc ukazuje jako moderní tmářství, proti němuž velcí tvůrčí duchové vědy vystupovali vždy zcela zřetelně. Specializace je právě systém uliček toho banálního, samozřejmě platného, kde se vědeckému bádání otvírá jen mírné posunutí rohů či oprava kanalizace.

Tvůrčí duch samozřejmě ovšem nikdy není nekritizovatelný vladař, jeho život ve výšinách mu dává autoritu, kterou lze přijmout pouze svobodně a pouze v duchovní rovině. Ačkoli ve vědě a umění tedy nutně musí platit elitářství (podobně jako ve sportu či řemesle), elitářství tvůrčího ducha, není tím ani v nejmenším zpochybněna rovnost lidí před Bohem či před zákonem, lidská práva a jiné standardy moderní liberální společnosti. Naopak: moderní liberální společnost by nikdy nemohla vzniknout, kdyby jí tvůrčí duchové nevytvořili z výšin dostatečný prostor, ať už technologický, ideový či v sebepojetí člověka jako jednotlivce. Být proti tvůrčímu elitářství je proto jen zavrženíhodné, sebezničující barbarství průměrných. To kdyby se prosadilo ve vědě a technice, je veškerý pokrok, ba i porozumění tomu, co už bylo vynalezeno a popsáno, nemožný.