Zatímco řekneme-li dnes o vědě, že je nějak uměním, dáváme jí tím jakýsi nový, podivuhodný rozměr, kterého by se měla podle obecného mínění ve své rádoby čisté formě stranit, umění bývá nezřídka považováno za věc nauky, za systém pravidel, podle něhož lze tvořit krásu. Existují tak přece i různé akademie, kde můžete získat vysokoškolský titul z výtvarných či múzických umění. Dnes není výjimkou ani literární akademie. To, k čemu je takto umění přiřazeno, lze nazvat nejlépe zručností nebo řemeslem, a tak lze svým způsobem chápat i vědy, i když pak to nejsou vědy v moderním slova smyslu. Jednota mezi vědou a uměním založená na tomto základě připomíná středověká svobodná umění, kdy se vycházelo z antických autorit a ze zjevené pravdy. Chemie stejně jako hudební kompozice má mnoho osvědčených pouček, svou bohatou historii a nauku, jako takové tu ovšem nejsou pro tvůrčího ducha, nýbrž pouze pro recipienta, který bude opakovat a kombinovat už poznané.

 

                Přesto se však často myslelo, že filozofickou podstatou krásy je pravidlo, nějaký ten či onen vnější poměr různých komponent. Vnímat takový poměr mělo být krásné či snad lépe řečeno: jakékoli znatelné vychýlení z poměru je nehezké a odpuzující. Nepochybně vnímání a libost mají své pravidelnosti, tu kulturní, onde biologické. U zvířat bylo zjištěno, že dokážou rozeznat rozdíl v obličeji svých potenciálních sexuálních partnerů a objektivně si vybrat ten hezčí (výzkumy učiněné na ovcích, ale zřejmě nejen na nich). Je však tohle umění? Pokud jde o libost, v libosti nefungujeme jako lidské osoby, ale jako mechanismy, u nichž lze docílit se značnou pravidelností základní pocity libosti (nebo nelibosti): ukojit žízeň či chtíč, poškrábat se na svědícím místě, vyspat se v ospalosti, odpočinout po těžké námaze atd. Libost čili není, jak mnohokrát v Tématu opakuji, smyslem uměleckého účinku. Můžete ji cítit, ale pokud je to jen libost, jste jako stroj, jehož G-bodu se někdo nějak dotkl. Člověk není jen stimul a reakce, je především osobou, která se je časově přesahující a do kontinuity spojující, čili reflektující, to, co se děje mezi stimulem a reakcí. Čím jistěji platí, že přesně daný stimul spustí u mnoha lidí přesně tutéž reakci, tím nižší je podíl osobnosti na celém procesu a tím víc reagujeme jen strojově. A protože pravé umění se obrací právě k osobnosti a vyžaduje reflexi a své výrazné, živé místo uvnitř kontinuity života, právě proto nemůže být masové, nýbrž spíše obnažuje tu naši osamocenost, která nás činí tak vnímavými k okolnímu světu (a zejména také k podobně obnaženým lidem). Cílem umění je hluboce a trvale proměňovat člověka, nikoli ho na chvíli potěšit, a proto vyžaduje i jeho vnitřní aktivitu, jeho dlouhodobé potýkání a rozvíjení.

 

                Jestliže věda dělá experimenty, které jsou intersubjektivně testovatelné, brání se tím před nebezpečím rozpadu do mnoha neporovnatelných doktrín (v případu filozofie se uvyklo takovému jevu říkat skandál) a stimuluje opravdovost. Díky experimentům a technické praxi věda opravdu není jen hraním v dámu nebo v šachy, čili intelektuálním rozptýlením. Nemám teď na mysli praktické efekty, nýbrž to, o čem jsem psal v předchozím článku. Schopnost lidí vytvářet abstraktní systémy dosahuje ve vědě vrcholu, neboť zde na skřipci experimentálního testování už nelze žvanit, vytvářet nejrůznější představy a topit se v inflaci výmyslu, zde je kreativita mnohem více než jen hra hraná se sebou či s jinými lidmi, zde se hraje s něčím, co nás nekonečně přesahuje a naše úspěchy se projevují v neoddiskutovatelných schopnostech do života zasáhnout. A přece je věda, byť takto přitlačená k mystériu života, něčím, co vychází z a je nutně omezeno na abstrakci. Proto by umění, které by chtělo být vědou, muselo být vždy nějak podobné šachům a nemohlo by souviset s existenciálním rozměrem člověka. Čili jakékoli převádění umění na vědu by bylo mnohem zásadnějším popřením převáděného než převádění vědy na umění, když v základu vědy přece jen je kreativita, ale v základu umění lze sotva najít abstrakci (abstrakce je pouze řemeslným prostředkem).

 

                Experimentem umění je člověk sám, člověk ve své singularitě, ve svém . Ano, je to experiment testovatelný pouze poctivostí a jeho cílem není ověřit teorii, ale být sám sebou, žít a najít se jako unikátní bytost – jako ten ty, jehož tvář spatřuje tváří v tvář Bůh a který bude na posledním soudu Bohem souzen a spasen. Umělecký experiment nezjišťuje, zda po tom, co udělám A, nastane B, nebo C, nedává efektivní orientaci v pravidelnosti světa, podle níž by se dalo konstruovat jednání za účelem jako následnost kroků: chci Z, proto musím učinit A, po A se pak stane B a po B C, až všechno dospěje (např. u C budu muset ale učinit zásah, aby bylo dosaženo D a nikoli slepé cesty, po C následuje prostě rozcestí) k Z. Tuto moc nám dává věda a věda je proto i v tvůrčím smyslu podobná řemeslu, ovládajícímu nějaké praktické zacházení se světem, třeba stolařství. Tvůrčí duch může objevovat ve stolařství i ve fyzice. V obou platí podobný druh experimentálního testu: jestliže učiním A, stane se B, nebo nestane? Umělec je naopak tvůrčí v úplně jiném smyslu. Jeho řemeslo je zručnost při dosahování úplně jiného cíle čili při vyjádření autenticity života.

 

                Jestliže přírodní věda a technika narážejí na něco, co je přesahuje a musí se, mají-li dostát testům, vždy podřizovat, falzifikovat tradiční představy a pravdy, humanitní vědy, ale zejména „vědy o umění“, nic takového neznají. Umění je zcela ponecháno v plen člověku a jeho interpretaci, není tu nic, co by mohlo být označeno za vyvrácené nebo platné, nemůže tu být ani žádný uzavřený konsensus. Žije-li umění, pak jen tehdy, žije-li z našich konkrétních životů v jejich autenticitě, bez nich nemá žádný smysl – bez nich je snobskou dekorací nebo kýčem, jehož objektivní smysl „vědecky“ hledáme. (Pseudo)věda a umění se takto naprosto a bez možnosti doteku míjejí. Sítěmi pojmů vylovíme pouze mrtvé artefakty, které mohou ožít teprve tehdy, když o nich, o jejich působení v nás vydáme své svědectví. Ale mají-li žít, musí v nás vyvolávat náš život, naši jedinečnost. Musí zasahovat sám středobod naší bytosti, a tak se zcela vymknout „vědeckému“ diskurzu. Diskurz o umění je všem nutný, nemůže však jít o diskurz vědecký, nýbrž o otevřenou debatu o tom, proč dané dílo považovat za krásné, a býti opravdu účasten takové debaty je, jak jsem v Tématu už dříve psal, to, čemu říkáme vkus. Tu bych řekl: vkus je (jak jinak než reflektované) vstoupení do experimentu umění, podíl na něm, testování umění na sobě samém. Pouze takové poctivé a vzájemné testování může dát umění život, protože to dává unikátní život nám.

 

                Kdo jsem já sám, je-li mé prožívání rozmělněno v okamžiky a ve všeobecné, všemi sdílené banality? Odkud se bere vnitřní (vnější identita je definována prostorově, biologicky či občanským průkazem…) identita, ne-li z mého prožívání, které chápu jako výsostně ? A to není definovaná, rigidní idiosynkrazie nebo mravní vzorec, ale experiment umění. Umění je základem člověka jako unikátní bytosti, je jejím vyjádřením (umělec) a zároveň odemykáním, ať přímo ve vnímání uměleckého díla či v diskusi nad ním (recipienti). Člověk bez umění je nemyslitelný, má-li to být unikátní jedinec (ba zřejmě i unikátní kmen skrze nějaké rituály, jež by vyjadřovaly jen jemu vlastní prožívání). Tím nechci říci, že kdokoli, kdo je odříznutý od umění, není jedinečná osoba – chci říci pouze to, že bez umění nelze pochopit, co by to mohla jedinečná osoba vůbec být.

 

                Na závěr tohoto článku bych chtěl zdůraznit, že jakékoli jiné chápání umění, než je to mé, je samozřejmě možné, každý by se ale měl zamyslet, proč by se uměním chápaným tak či onak člověk měl vůbec zabývat. Umění jako věda nepřináší nic z triumfů vědy, umění jako předmět vědy vede zase reflexi ke spoustě uměnovědných žvástů, umění jako společenská reflexe vstává a padá s dobou, v níž vzniklo, pro další doby je pouze historickým zrcadlem své vlastní doby. Nemáme-li jiný než banální důvod, jímž bychom vysvětlili obrovskou zálibu géniů dob minulých v tom, co tvořili, a je-li pro nás umělecký génius nakonec něco pouze historického a faktického, že náš vlastní život a naše umění, z něj rostoucí, odpovídá tomuto postoji. Z tuposti a banality vzniká jen tupost a banalita.