S příchodem jara se může zdát, že toto jaro už není pro nás, protože život už je za námi. Podobný pocit, snad překvapivě, není nutně závislý na věku. Prožívat ho může zrovna tak nešťastně zamilovaný teenager, jemuž se zhroutila jeho naděje v opětovanou lásku, jako třicátník vyhozený z práce nebo nudící se důchodce. Dokonce se zdá, že vidět život jako něco, co je už za mnou, co je odžité, nemá žádný vztah k tomu, jak blízko jste ke smrti. Mnoho lidí pochopilo, že život je před nimi, právě v okamžiku, kdy se dozvěděli, že jim zbývá už jenom pár let či měsíců, než umřou. Život je, jak se zdá, prostě za vámi, když si nevšímáte nebo ani nechcete všimnout, že leží před vámi.

To by mohlo svádět k určitému optimismu. Ostatně každý to asi zná, že ať se děje cokoli, někteří lidé se stálým úsměvem nabádají k pozitivnímu myšlení, k hledání radosti ze života za každou cenu, ba cítí určité poslání vás takto zachránit. Z tohoto pohledu není život nic než pusté vězení radosti se zazděnými okny a umělým světlem. Jako by jeho smysl měl spočívat v tom, abychom se cítili vždy v pořádku, abychom vždy byli hodní a šťastní, prostě taková selanka. Pozitivní myšlení je poslední záchytný bod pro ty, kdo od života očekávají, že ho budou mít ve svých rukou nebo že život, aspoň tedy ten jejich, je a priori nadějný a musí být i smysluplný. Jako by život byl nám něco povinován, a ne my životu. V tom ohledu stále od života, který je před námi, utíkáme, už jen proto, že před námi je i smrt.

Jedním z prvních, ale nebanálních, předpokladů života tváří v tvář životu je vnitřní statečnost. A je to právě statečnost, která smrtelně nemocným dává sílu objevovat naprosto zázračnou tvář skutečnosti kolem nich. Pozor, nikoli statečnost, mířící k dobrému konci, ono zatnutí zubů za vyšší profit v budoucnosti, ale statečnost vůči beznaději. V životě samozřejmě mnoho věcí dopadá dobře, a tak tvůrčí úsilí stejně jako práce, rodina, politika atd. mají smysl, nicméně i zde je zapotřebí statečnosti, nemá-li jít jen o vegetativní činnost – totiž statečnosti k přinášení hlubšího smyslu navzdory vší banalitě, pádům a konečnému ztroskotání smrti. To je statečnost. A pro statečného člověka není život nikdy za ním. Je neustálou výzvou k tomu, aby byl přetvářen, dokud tu je.

Proč být však statečný? Proč se o něco snažit? Z pohledu toho, kdo má svůj život již za sebou, je to opravdu jedno. Pro mrtvolu není rozdíl mezi včerejškem a zítřkem. Může se říci, že všichni jsme jakási intermezzo v kontinuitě smrti, že nám nezbývá než žít. Ale v tom není ta statečnost. Věda, která by se mohla zdát jako neúprosný svědek o materiální a veskrze konečné podstatě života a jež by mohla označit pocit smrtelně nemocných, že našli svůj život, jako obrannou iluzi organismu, je sama produktem zmíněné statečnosti. Je stejně jako umění produktem přesvědčení, že smysl lidského života zásadně přesahuje meze těla, ve kterém se právě odehrává. Tato statečnost, spojující vědu s uměním, nemá přinášet nějaké berličky pro náš vezdejší život (jako pozitivní myšlení), zapojuje nás naopak do nejistého dobrodružství, v němž je život vždy před námi, byť bychom už umřeli. Nelze totiž, myslím, jinak pochopit zevnitř to, co se ve vědě a umění (nemluvím zajisté o tomu, čemu říkají „věda“ a „umění“ ony zástupy tupých duchů, kteří pro dnešní dobu oba pojmy definují) sleduje, to proč se statečně ubíráme touto cestou, to proč vůbec jsme stateční, než odkazem na život ducha, který to vše přesahuje a tomu všemu dává smysl věčný.

Souvislostem mezi vědou a uměním je věnováno březnové číslo Tématu, které bude ale zkompletováno nejdříve začátkem května. Bohužel, můj sklu narůstá. Pokusím se aspoň co nejdříve doplnit začátek dvou nových cyklů: komentářů ke Zrození tragédie z ducha hudby od Nietzsche a dramatu Vanina Vanini. Obě díla jsou už mnoho let napsaná a já je musím jen upravit. Tématem květnového čísla bude Francois Rabelais, bratr můj. Děkuji vám za přízeň!