První symfonii jsem psal jako básnickou skladbu počátkem srpna 1994 pod vlivem četby Rollandova cyklu Beethoven. Dílo je rozděleno do čtyř „vět“ (Růže, Vrba, Leknín, Dub) jako klasická symfonie a zde zveřejňuji její neúplnou podobu.
Růže
Hle: nahá noc se rdí
a před jeho okem prchá
barvíc vůní z podpaží
chlad ranního jitra:
teď, teď se růže chystá
prosebnou dlaň rozevřít,
když nahý den si stýská,
noc že nesmí nikdy mít.
Nevěřilas temnotám,
ty růže duchem prostá,
že halí nebe modravé,
když noc si láskou vzlyká
a sevřela jsi dlaně své
v poupata tak hezká.
Však teď už neváhej a rozevři,
cos tajila tak nevinně,
za mou duši se pomodli,
jež začíná mi churavět
tou nemocí tak vnadnou,
na níž stojí živý svět
a jíž i bohové tam chřadnou.
Pojď, obraze, a osvětli
mi dávný ten mé duše vzlet,
jak plátek růže odkvetlý,
jenž kdysi dávno krásně kvet.
Tys, obraze, má naděje
a mé duše jsi spása,
přinášíš mi dávnověk,
kdy můj cit ještě jásal.
Já doufal – mladý blázínek,
vždyť zve se Amor víra –
a jak prastará ta studna
já napájel se z pramene,
jenž v srdci mocně tryská
a zvedá se až do nebe,
že zem je mu moc nízká:
však chyba lávky, člověče,
tam vše, co zrakem získá,
dát dolů nikdy nesvede
a jen zůstane si stýskat.
(---)
To nebyl soucit smutný,
to radost byla nádherná,
kdy duch krásou tknutý
znovu vypjav ramena
se v šeru zpíjel láskou,
když den se střídá s nocí
a zem žene růži krásnou
v květ úžasnou svou mocí.
Co je láska, řekni mi,
ty jenž s lukem svádíš
všechny duše z pevniny
do svých moří tropických,
kde co uragán pak řádíš
a od nebřežna k nebřežnu
naši duši klátíš –
jak ubohou svou kocábku.
Snad je to hřích letitý,
k němuž příroda nás vede,
snad cit touhou opitý,
jenž vzývat zná jen tebe.
Snad mávnutí jen motýlí,
když sladký nektar pije,
snad mocný stah životní,
když v tep srdce bije
a rozehrává nový cit.
Pojď ke mně, můj obraze,
a přeskoč všechno trpké,
jež i chvíle radosti
plní svojí svátostí
a napíše ti na účet,
že objednat si nesmíš
svoje chvíle radostné
bez těch chvílí hořkých.
(---)
Tak už jsi, růže, vykvetla?
Už se tyčíš k nebi?
Vzpínáš ruce do světla
a žádáš si vší něhy?
Vždyť tebe rosa halí
a miluje tě světlo
a milují tě barvy
a miluje tě všechno,
co jen k duším patří.
Ty nemáš bídu o lásku,
ba symbolem jsi jejím,
však mně jen visí na vlásku,
ba ani na něm není.
Již Hélios je na nebi
a růže není poupě,
teď nastává čas odbočit
v cestě naší poutě
– já znám její úroveň
a znám též její vzdychy,
jež dále mají pod stromem
útulek svůj míti.
Vrba
Nad hrobem se vrba klene
v přítmí starého hřbitova,
kde smutek svírá svoji říši
a náhrobky se válí rozbořené.
Kanou její provazce
stále níže k hrobům,
jako když slzí oko
neunesa svoje bědy;
jako když chmura vládne
a na nebi jen těžká mračna stojí;
jako když liják
zvlhčuje tvé oči.
Zde najdeš náhrobky géniů,
jimž génius nic nebyl,
než bič, stále horší běs,
až je dohnal tady – k smrti,
a jméno jen jim zůstalo
v ústech nechápavých lidí.
Nač je chvála davů,
nač jsou mělké úsudky,
když dožaduješ se od nebes
věčné vykoupení získat?
Ty, vrbo, tu stojíš
k věčné jejich památce,
znajíc jejich úděly
pneš se v smutku do nebes,
jsi tu jejich tryzna
a smutná čekáš na další
vznešená svou bolestí.
Sbohem, růže, moje sladká vidino,
vrba je teď symbol můj,
již sázejí zhořklí lidé
na hroby svých nejdražších.
Jako té vrby provazce
i myšlenky mé visí
a chmura drží čelo,
pod nímž myšlenka se myšlence
říci pravdu bojí.
Řekni, vrbo, co já jsem,
ne-li koráb větrem hnaný,
hledající skalisko
snad porostlé mechem,
snad jen holé, zvětralé,
abych se mohl rozbít.
Ladím nízko svoji hudbu,
chci zpomalit a sledovat
to tiché, mírné zátiší.
(pokračování zpěvu Vrba příště)