„Největší štěstí není štěstí mít, / štěstí je toužit po štěstí – a snít.“ (citováno podle I. A. Krylov: Pod maskou lenosti aneb Bajky i nebajky, Albatros Praha 1985)

 

Člověk tak moc něco chce, ale jakmile toho dosáhne, zjistí, že to vlastně nikdy nechtěl. I tak by se dala Krylovova myšlenka vyjádřit. Zní to příliš pesimisticky? Jak je možné toužit, aniž by se člověk snažil svou touhu naplnit? Nemůže-li ji naplnit, je jako král Tantalos, který žíznil a hladověl, ale na nápoj ani potravu nikdy nedosáhl, byť je měl nadosah. A naplní-li ji, zjistí, že ji ztratil. Tak je to ovšem i s chtíčem, s chutí k jídlu, s celým naším tělem, v němž všechno je konečné, vše se opotřebovává a uhasíná. Co je však protikladem tohoto úpadku? Život – a život je vystavěn na touze, na růstu, na uskutečňování. I proto zřejmě Krylov nemyslí tím snít nějaké snění se založenýma rukama, nýbrž neustálý výhled a nadšení, byť by to vše bylo klam zrovna tak, jako byl klamán slepý Faust. Vezmeme-li si z Goethova Fausta pár slov, můžeme ostatně vyjádřit Krylova i takto: „Jen tak jsi hoden svobody a žití, / když rveš se o ně den co den.“ Svoboda a žití nejsou nikdy vybojovány, jsou naopak boj, boj o vysněné, a teprve to je pravé štěstí (byť ve své podstatě i bolestné). Ale i to vše by padlo Mefistovy do náruče nebýt výhledu širšího a dalšího. Tam, kde vládne smrt (a tak lze definovat „tento svět“), tam je život totiž jen dočasnou iluzí.