To, že naše pojetí světa a orientace v něm jsou omezené schopnostmi naší mysli, je nejen pravda o naší omezenosti, o závislosti našeho poznání, našich postojů na době a okolí, v nichž žijeme, ale je to zároveň i výrazné povzbuzení pro nová dobrodružství mysli. Kdyby se lidé drtivě shodovali napříč kulturami a věky, bylo by úplným šílenstvím vycházet vstříc něčemu novému. Prvním požadavkem při výchově dětí by odstranění veškeré čerstvosti jejich myslí, protože ta by nabízela pouze problémy, pouze hereze a omyly, nikoli pravdu, se kterou jsou všichni, vždy a všude konformní. Každý by věděl, co si má myslet, a každý by si to také myslel správně. Díky Bohu, že tomu tak není, chtělo by se říci… ale mnozí lidé právě dávnou nejednotnost lidstva v pojetí světa berou jako frustrující problém. Pravda, zdá se jim, je přece jedna a pro všechny. Na druhou stranu zase jiní lidé považují všechno za relativní natolik, že se jim jakákoli orientace rozpadá pod rukama, neboť ať dělají cokoli, lze to vždy interpretovat zcela různě, libovolně a bez jakékoli možnosti hlubší shody.

Oba tyto extrémní postoje jsou paradoxně velmi podobné a jejich společný kořen je zatuchlá mysl. Typickým příkladem je školství a výchova v dnešní době, kdy se předávají ty či ony „pravdy“, ale zároveň jsou to jen jakási fakta či poučky, plovoucí v moři postmoderní polívky relativismu. Ono to vlastně není ani moře, je to spíše globální kaluž, v níž se přes ty či ony kuriozity a úspěchy nic vskutku překvapivého neděje. Proč by taky mělo? Čerstvá mysl, již tak vyzdvihoval třeba Maxwell ve svých přednáškách, kdy fyzika prožívala úžasný vývoj, aby dospěla až k zásadním změnám svého paradigmatu, nemá tu náhle místo, protože se zdá, že de facto není, co by se nějak zásadně mělo řešit na úrovni mysli, pojetí světa, kultury. Teď už zbývá jen si hrát s troskami. Kde jsou jaké výzvy? V tom je esence zatuchlosti, v tom se ti i oni, milovníci jedné pravdy i relativisté, shodují. Nic neupoutává pozornost k tvůrčímu úsilí, k nové dobrodružné cestě, kde se sejdou vynikající duchové a kde by se čerstvá mysl hodila pro nové promýšlení našich kořenů z hlediska naší nové cesty. A přesto, možná právě v této krizi starých koncepcí, jež se rozkládají před očima, je velká výzva pro čerstvou mysl, aby se pokusila svým vlastním způsobem uchopit minulost i budoucnost, aby ze zatuchlého bezčasí, v němž není nic nového a překvapivého, ukázala svým postojem k minulosti a budoucnosti začátek nové cesty, a to svým čerstvým, nečekaným způsobem.

Pozorný posluchač různých univerzitních studií, pokud se nezaměří pouze na to, aby opakoval a kombinoval, co mu bylo řečeno, nýbrž bude se snažit sám pro sebe skutečně tak či onak uchopit hlubší souvislosti a širší kontext. V zatuchlém prostředí se všechno kolem rozpadá na trsy banalit, mizí kontext, víra v překročení specializace. Je to smrt, dezintegrace živého organismu. Náhle ruka nesouvisí s nohou a žaludek s okem, nebo je jejich souvislost čistě vnější, jako u mumie (příkladem může fundamentalismus). Čerstvá mysl je naopak živá, její čerstvost vychází právě z jejího života, z její integrity, v níž spojuje a přetavuje, aby rostla odněkud někam, aby tvořila příběh s jinými čerstvými duchy minulosti, přítomnosti a nových časů. To je to, co potřebujeme.

Jistě, z potřeby neplyne to, že bude také uspokojena. Neexistuje žádná záruka, že se čerstvé mysli objeví a prosadí, jsme jako lidé vždy (i ohledně našeho zdraví nebo rodinných vztahů) vydáni nejistotě. Ale každý moc dobře ví a cítí, jestli se mu život v zatuchlosti líbí, či jestli mu nescházejí nové životní horizonty. Patříte-li mezi ty druhé, musíte doufat a čekat, musíte toužit, naslouchat, čenichat… i vlahý vítr je už předzvěstí období dešťů!