Existuje velké množství různých ořechů, oříšků, semen, podzemnic, nemohu však říci, že k tomuto druhu potravy bych nějak vroucně lnul – až na jednu výjimku, je jí vlašský ořech. Často bývá pojídán jakou součást různých sladkých jídel, a to je forma, v níž ho těžko dokáži vychutnat, protože sladké věci nejím (i když ořechy s medem na dobře vzchyceném mase, nejlépe očesnečeném, jsou vynikající pochoutku). Dávám přednost pojídání ořechů jen tak bez ničeho. Když je začnu louskat a hrát si s nimi, jen těžko se dokáži odtrhnout, beru si další a další, jsem zvědav, na co narazím pod skořápkou v každém novém případě, hodnotím barvu, chuť a vůni, mlsám a hoduji. Za úspěch považuji, když se mi z našich tvrdých ořechů, jež rodí naše ořešáky na zahradě, podaří občas vyloupnout celé jádro a mohou ho sníst celé na jedno požvýkání. Ořechy jsou různé, nedávno jsem jedl např. ořechy o něco větší a zvrásněné na povrchu více, než jsou ty naše, ale daly se louskat snadno dlaněmi s výtěžností celých jader kolem sta procent (zatímco já musím téměř vždy používat louskáček).

Vlašský ořech je v každém ohledu krásný. Může hrdě figurovat na zátiších mistrů starých obrazů, jeho jádra výborně ozdobí jídlo – a půlky jeho skořápek zase vánoční stromek či adventní věnec. Nádherný je i rodič každého ořechu, košatý ořešák. Už v zimě, bez listí, se tyčí se svou mohutnou postavou jako král všech zahradních stromů – třešně, jabloně, slivoně se krčí pod ním jako čeleď. Ale jeho majestát plně doceníme až na jaře, kdy se rozvinou jeho veliké listy, mezi nimiž se nenápadně ztrácejí jehnědovité květy. Ořešák je strom, který udělá každému oku radost, je to strom důstojný, rozšafný, nádherný ve své šíři a omamný svou vůní (stačí si rozemnout ořešákový list mezi prsty). Brzy se pak na koncích jeho větví objeví koule, zelené a tuhé, totiž zrající ořechy. Kocháte se jimi celé léto, blahopřejete si k úrodě a čekáte přes polední vedra, přes letní bouřky i přes vůni posečené otavy či jiskrnost dozrávajících hroznů na sklonek babího léta, kdy se pařezy v lese obsypou václavkami a pod ořešáky se ve světle slábnoucího slunce začnou honit veverky, aby sklízely dozrálé, spadlé ořechy, jejichž zelená dužina odehnívá a odhaluje skořápku. Tehdy se stromy rozlehnou vrzavým pohybem veverčích zubů. Za takových lahodných podzimních dní, kdy zahrada překypuje plody a při zemi se sklání odumírající štěstí ocúnů, kdy do chřípí proniká vůně nahnívajícího listí, začnete s prvním louskáním a naleznete mladičká jádra, pokrytá ještě vlhkou, světlou a spíš nahořklou blánou, která se později, jakmile ořech vyschne, spojí s jádrem napevno a zesládne.

Posbírané, vysušené ořechy jsou pak milým společníkem po celou zimu, přes tichý Advent k rozzářeným Vánocům až do rozsvěcujícího se ledna, který přechází postupně v tání a výbuch jarního života. Spolu s veverkami je však nutno dbát určité opatrnosti při ukládání, abychom na své zásoby nezapomněli, aby poklad ořechů, který zachytil bujnost jara, zlatisté nebe léta a voňavost podzimu, nebyl zapomněn kdesi v skrýši, kde by zatuchl a zkažen byl na škodu všech.