Jednou z mých zásad je, že účastním-li se nějakých kontaktů a debat na internetu, nikdy to není inkognito pod maskou nějakého nicku. Nedávno jsem však udělal výjimku a do mezinárodní, anglofonní sítě myspace.com jsem se přihlásil jako někdo jiný. Zpočátku u mne převládalo nadšení. Býval jsem totiž zvyklý, že na internetových diskusích (především dříve na ChristNetu) potkávám reálné lidi, s nimiž si vyměňuji zajímavé myšlenky, argumenty nebo pocity – a s nimiž se mohu i fyzicky potkat na nějaké společné akci. V tom ohledu bývaly ale diskuse na ChristNetu, jichž se účastnili lidé s nejrůznějším vztahem k víře, filozofii, umění, velmi výjimečné. S velkou většinou tamních lidí, z nichž nikdo nepatřil k mládeži, ale mnozí již měl přes padesát let, jsem se spřátelil a s některými sdílel i jejich životní krize. Zcela jiná situace byla na literárních serverech Písmák a Totem, kde převažuje mládež a kde štěbetání a prázdnota chaosu topí jakoukoli smyslnou tvůrčí snahu či diskusi. Pokud berete umění vážně, budete se tu dostávat do zbytečných střetů s kulturní lůzou a i když potkáte sem tam nějaký výrazný talent, bude to zcela bez kontextu jen kus zlata, plovoucí v tříšti výkalů. Jak jsem ale už několikrát zdůrazňoval, internetové literární prostředí je stále mnohem zajímavější než to, co lze najít na oficiální, dotované úrovni. Dole, v příkopech literárního světa je živo, všechno se tu hemží a přicházejí stále nové tváře. Z výkalů může vyrůst nádherný strom, povstat nový les a nový ekosystém, nikoli však z izolované pouště toho, co se dnes bere oficiálně za umění (je pravda, že části hemžící se tůně vysychají pod sluncem „úspěchu“ a mění se v poušť, což je ale zcela přirozený proces – drtivá většina tůně má stejně zmarněna).

Myspace je místo setkávání určené zejména pro teenagery (ale nejen pro ně), já se tu bavil s jedním patnáctiletým Američanem (ziggy) a s jednou pětadvacetiletou Ruskou, jež se právě nacházela na – pro ni nudném – Novém Zélandu. Cvičil jsem si angličtinu a užíval jsem si pocit, že mám známé všude na světě. Poslouchal jsem s ohromením různá diskusní vystoupení lidí na YouTube.com a koketoval s myšlenkou, že i já se někdy zapojím. Časem se však ukazovalo, že je to všechno takové samoúčelné, že lidé jsou v tom systému nějak divně osamoceni, izolováni, že si dokáží říkat jen banality a že většinou to, za co se vydávají, spíše nejsou. Za vším jsem cítil stesk samoty. Lidé, zejména ti mladí, uvěznění do svých koníčků a do svých oblíbených hudebních skupin, dokázali vložit do své prezentace spoustu úsilí, aby ta vypadala jen jako blyskotavý kýč… a jejich komunikace se omezovala jen na pubertální fráze a výkřiky. Je pravda, že jsem do myspace nepronikl nikdy hlouběji, že jsem jen z dálky (a to pro nedůvěru ve svůj jazyk) obcházel ty části, v nichž sídlili lidé, kteří se zdáli sečtělí a zaujatí tím, co i já mám rád. V tom ohledu se třeba na myspace ještě vrátím a zkusím ho prozkoumat znovu. Je ovšem otázkou, jestli takovéto sítě mají vskutku budoucnost. Rojí se jich stále více (třeba i ve vědě nakladatelství časopisu Nature vytvořilo pro vědce platformu setkávání na nature.network.com, ale zatím se zdá toto místo nesmírně nudné a povrchní) a stále více se zdá zřejmé, že osobní kontakty potřebujeme spíše v úzkých skupinkách důvěrných přátel než ve velkých, globalizovaných hemžištích odosobněných nicků. Internet nám umožňuje různě a vydatně poznávat, že jiní lidé jsou nám podobni, že lidstvo je globální vesnice, v níž jsme se sešli jako sousedé, ukazuje však také, že lidé nesmírně moc potřebují něco velkého, co jim ale nemůže poskytnout prostý kontakt se spoustou jiných lidí, ať už je to osobní vztah nebo velká myšlenka. Každá vesnice potřebuje starostu, faráře, celníka, kronikáře, umělce… a globální vesnice je hledá nebo spíše na ně čeká.