Trest (páté dějství)
(Celé dějství se odehrává na hradě Luna. Nejprve prázdný sál, potom přichází lid, který ho naplňuje. V poslední scéně se ke sboru lidu přidají i ostatní – včetně Castellora, panošů, Ferranda, doktora, jeptišek – a vytvářejí tak ohromný sbor.)
1. scéna (Sál hradu Luna, Azulena – a Ferrando přivádí Lunu)
hrabě
Ještě ani slunce nevyšlo
a stráž mne ze sna budí…
(nepřítomně se rozhlíží)
Skutečnost je dnes děsná
a já snil své vítězství –
(obrací se k Azuleně)
a hle! Vše jen pro cikánku!
Jestliže nemáš důvod vážný,
věz, žes dávno přišla o hlavu.
Mluv! Má trpělivost dochází.
Azulena
Nyní jdu z našeho tábora,
kde Manricova matka umřela.
To přece víte, že je cikán!
hrabě
To cikánovi vděčí za pověst
Castellor, ten bídný zbabělec.
Nu, což dál chceš říci, stařeno?
Azulena
O smrti své matky nemá zdání
a já jí jsem zcela podobna!
Držíš-li mne, pokoří se tobě,
vždyť pílí sem zběsile právě.
hrabě
Ochromuješ mou mysl… a proč?
Co za tím vězí? Proč jdeš mi vstříc?
(ozve se bušení na bránu, ruch)
Azulena
Už je tu! Neváhej na cikána!
(objeví se Ferrando a vede Leonoru)
Ferrando
Hle, koho jsme našli v lesích, pane!
(Ferrando odejde, Leonora vypadá zoufale)
hrabě užasle
Leonora… tys k nám přeběhla?
Na všechno, nač teď sahám s jitrem,
jež zrovna za okny se třpytí,
štěstí přináším a krásu žití.
Miluješ mne! Od něho utíkáš…
Leonora
Jenom abych za něj prosila:
jestli vězníte ho, jsem tu já,
bych vězněm byla místo něj.
A jestli nedorazil ještě v past,
mne jste chytil, mu dejte odjet zas.
hrabě
Tělo bez lásky? Ta potupa!
Pustím jej, pustím jeho matku,
ty vyvaž to: nechci nic než lásku.
(Leonora bledne a ochabuje)
Dokaž nemožné být možnem,
vždyť láska je prý všemocná!
Mi ne děvkou buď, leč hroznem,
co lis a kvas mění ve víno,
by z lásky jedné se druhá stala.
Mne miluji, že ho chci zachránit,
a pak… už jen miluj bez všech že…
Leonora
Jen dej mi slib, že ho propustíš…
(potácí se a padá)
Ach ten jed! Příliš brzy zabil mne…
(umírá, hrabě k ní běží)
Azulena k sobě
Málem zkazila by plány mé!
hrabě
Už nevysvitne slunce, plný běd
budu se ubírat ve stínu
hříchu, jímž jsem se provinil:
donutil jsem lásku ke smrti.
A tak milencem jsa, jsem kat.
(rozhlédne se kolem)
Zavolejte doktora!
2. scéna (Přichází doktor, ohledává mrtvou, hrabě se vrátil na své křeslo, po něm Ferrando přivádí Manrica a za nimi vstupuje sbor lidu.)
doktor
Je mrtvá. Mrtvá docela…
V jaké to spáry připletla se?
Azulena
Čas orby minul, přišel čas žní
a Bůh žne široko daleko.
doktor
Soudě dle výsledků… ďábel je to.
(vstupuje Manrico a sbor lidu)
Manrico k matce
Matko! Již neboj se, jsem tu já.
Luno, nebuď zbabělec, pusť ji..
Zde a nyní našich rodů již
můžem stavět novou spojenost.
Buď laskav, uznej mé vítězství!
Luna
Všechno je v troskách, i život tvůj…
tam Leonora mrtva leží.
Manrico běží k mrtvé
To není možné… já nevěřím!
Ďábelské mámení, nepravda…
(obrací se k Lunovi)
Tys nechal ji unést a zabít!
Luna
Požila jed chtíc tebe zachránit.
lid
Jakási vyšší moc, prokletí…
cosi se navrací z dávných let.
Ďábel účtuje své obchody.
zpovědník
Nechej Prozřetelnost působit,
vždyť ta trestá i odměňuje
právem všechny a dle zásluhy.
Manrico
Což ona za něco mohla snad?!
zpovědník
A ty tu vidíš nějaký trest?
Jí nechej vavřín mučednický.
To tys trestán i hrabě tak.
Vždyť vina vládne člověkem,
ne člověk vinou svojí:
jako železo s magnetem
vina tě k trestu mocně pojí.
lid
Širší, mocnější je pravda však.
(na scénu vchází hraběnka, na ni reaguje Azulena)
Azulena
Kdysi hraběnka upálila
cikánku jen z předsudku
a já ji dcerou tehdy byla,
jíž svěřila své prokletí.
lid
Ó Bože! Milosrdné světlo spásy
pohleď dolů v temnou scénu.
Azulena
To já ukradla jsem dítě hrabat!
Ferrando vystupuje ze sboru
To tebe v stínu jsem zahlédl,
když hranici jsem ohledával!
hrabě
Tou dnešní úsluhou chtěla jsi
se zprostit viny své nejhorší?
I kdybys život mi zachránila,
já přece nechám tě rozčtvrtit.
Azulena k Manricovi
Ten zde, Manrico, je bratr tvůj!
(hraběnka jde k Manricovi a prohlíží si ho)
hrabě
Cikán vládnout na mém trůnu?
Ani tou lží neunikneš šibenici.
lid
Ó, proč řekla to ta nebohá?
Ze starých ran tryskne zase krev.
(chvíli mlčení, dívají se na hraběnku)
Což poznala své dítě po letech?
zpovědník k hraběnce
Nic, co tehdy církev učinila,
nemožno zpochybnit, navracet.
Kde odpustky jsou, tam není trest.
(hraběnka se hroutí na zem)
lid
Králi Belsazarovi psala
Boží ruka ohněm v zeď:
mene tekel, na mne hleď –
nikdy vina neztrestána
z Božích mlýnů neprojde.
hrabě
Tak dost! Odporná hra končí už!
Manrico k hraběti
Co bratr je? Jak vnější pouto!
My společného máme cos?
hrabě
Nenávist! Ale ty nemáš moc.
Pravda je dnes, ne včera či zítra snad.
Chopte se ho i jí a zabte je!
hraběnka zoufale
Je to bratr tvůj, je dítě mé!
hrabě
To Cikán tě uhranul, matko.
Stráže! Na šibenici s nimi hned!
zpovědník ukazuje na Manrica a Azulenu
Oba dva jsou čarodějové!
Manrico přiskočí k Azuleně
Tebe budu chránit do krve…
(vojáci je vytlačují ven, za nimi hraběnka)
doktor
Kdo je trestán a kdo je obětí?
hrabě v chvatu odchází
Zapomenout všichni musíme!
zpovědník jde za ním
Toť mé řemeslo, má obživa.
(zůstává lid a doktor)
doktor
Kdo vysmekne se z řetězů vin?
lid
Nové viny z vin se rodí zas.
Dnešek ale je pouhým dým,
co do věčnosti padá v strmý sráz.
Vždyť nikdy vina neztrestána
z Božích mlýnů neprojde!
(odchází)
doktor
A venku planou zas hranice!
Že by Bůh takto trestat chtěl?
(spěchá pryč)