Trest (páté dějství)

 

(Celé dějství se odehrává na hradě Luna. Nejprve prázdný sál, potom přichází lid, který ho naplňuje. V poslední scéně se ke sboru lidu přidají i ostatní – včetně Castellora, panošů, Ferranda, doktora, jeptišek – a vytvářejí tak ohromný sbor.)

 

1. scéna (Sál hradu Luna, Azulena – a Ferrando přivádí Lunu)

 

hrabě

Ještě ani slunce nevyšlo

a stráž mne ze sna budí…

(nepřítomně se rozhlíží)

Skutečnost je dnes děsná

a já snil své vítězství –

(obrací se k Azuleně)

a hle! Vše jen pro cikánku!

Jestliže nemáš důvod vážný,

věz, žes dávno přišla o hlavu.

Mluv! Má trpělivost dochází.

 

Azulena

Nyní jdu z našeho tábora,

kde Manricova matka umřela.

To přece víte, že je cikán!

 

hrabě

To cikánovi vděčí za pověst

Castellor, ten bídný zbabělec.

Nu, což dál chceš říci, stařeno?

 

Azulena

O smrti své matky nemá zdání

a já jí jsem zcela podobna!

Držíš-li mne, pokoří se tobě,

vždyť pílí sem zběsile právě.

 

hrabě

Ochromuješ mou mysl… a proč?

Co za tím vězí? Proč jdeš mi vstříc?

(ozve se bušení na bránu, ruch)

 

Azulena

Už je tu! Neváhej na cikána!

(objeví se Ferrando a vede Leonoru)

 

Ferrando

Hle, koho jsme našli v lesích, pane!

(Ferrando odejde, Leonora vypadá zoufale)

 

hrabě užasle

Leonora… tys k nám přeběhla?

Na všechno, nač teď sahám s jitrem,

jež zrovna za okny se třpytí,

štěstí přináším a krásu žití.

Miluješ mne! Od něho utíkáš…

 

Leonora

Jenom abych za něj prosila:

jestli vězníte ho, jsem tu já,

bych vězněm byla místo něj.

A jestli nedorazil ještě v past,

mne jste chytil, mu dejte odjet zas.

 

hrabě

Tělo bez lásky? Ta potupa!

Pustím jej, pustím jeho matku,

ty vyvaž to: nechci nic než lásku.

(Leonora bledne a ochabuje)

Dokaž nemožné být možnem,

vždyť láska je prý všemocná!

Mi ne děvkou buď, leč hroznem,

co lis a kvas mění ve víno,

by z lásky jedné se druhá stala.

Mne miluji, že ho chci zachránit,

a pak… už jen miluj bez všech že

 

Leonora

Jen dej mi slib, že ho propustíš…

(potácí se a padá)

Ach ten jed! Příliš brzy zabil mne…

(umírá, hrabě k ní běží)

 

Azulena k sobě

Málem zkazila by plány mé!

 

hrabě

Už nevysvitne slunce, plný běd

budu se ubírat ve stínu

hříchu, jímž jsem se provinil:

donutil jsem lásku ke smrti.

A tak milencem jsa, jsem kat.

(rozhlédne se kolem)

Zavolejte doktora!

 

 

 

2. scéna (Přichází doktor, ohledává mrtvou, hrabě se vrátil na své křeslo, po něm Ferrando přivádí Manrica a za nimi vstupuje sbor lidu.)

 

doktor

Je mrtvá. Mrtvá docela…

V jaké to spáry připletla se?

 

Azulena

Čas orby minul, přišel čas žní

a Bůh žne široko daleko.

 

doktor

Soudě dle výsledků… ďábel je to.

(vstupuje Manrico a sbor lidu)

 

Manrico k matce

Matko! Již neboj se, jsem tu já.

Luno, nebuď zbabělec, pusť ji..

Zde a nyní našich rodů již

můžem stavět novou spojenost.

Buď laskav, uznej mé vítězství!

 

Luna

Všechno je v troskách, i život tvůj…

tam Leonora mrtva leží.

 

Manrico běží k mrtvé

To není možné… já nevěřím!

Ďábelské mámení, nepravda…

(obrací se k Lunovi)

Tys nechal ji unést a zabít!

 

Luna

Požila jed chtíc tebe zachránit.

 

lid

Jakási vyšší moc, prokletí

cosi se navrací z dávných let.

Ďábel účtuje své obchody.

 

zpovědník

Nechej Prozřetelnost působit,

vždyť ta trestá i odměňuje

právem všechny a dle zásluhy.

 

Manrico

Což ona za něco mohla snad?!

 

zpovědník

A ty tu vidíš nějaký trest?

Jí nechej vavřín mučednický.

To tys trestán i hrabě tak.

Vždyť vina vládne člověkem,

ne člověk vinou svojí:

jako železo s magnetem

vina tě k trestu mocně pojí.

 

lid

Širší, mocnější je pravda však.

(na scénu vchází hraběnka, na ni reaguje Azulena)

 

Azulena

Kdysi hraběnka upálila

cikánku jen z předsudku

a já ji dcerou tehdy byla,

jíž svěřila své prokletí.

 

lid

Ó Bože! Milosrdné světlo spásy

pohleď dolů v temnou scénu.

 

Azulena

To já ukradla jsem dítě hrabat!

 

Ferrando vystupuje ze sboru

To tebe v stínu jsem zahlédl,

když hranici jsem ohledával!

 

hrabě

Tou dnešní úsluhou chtěla jsi

se zprostit viny své nejhorší?

I kdybys život mi zachránila,

já přece nechám tě rozčtvrtit.

 

Azulena k Manricovi

Ten zde, Manrico, je bratr tvůj!

(hraběnka jde k Manricovi a prohlíží si ho)

 

hrabě

Cikán vládnout na mém trůnu?

Ani tou lží neunikneš šibenici.

 

lid

Ó, proč řekla to ta nebohá?

Ze starých ran tryskne zase krev.

(chvíli mlčení, dívají se na hraběnku)

Což poznala své dítě po letech?

 

zpovědník k hraběnce

Nic, co tehdy církev učinila,

nemožno zpochybnit, navracet.

Kde odpustky jsou, tam není trest.

(hraběnka se hroutí na zem)

 

lid

Králi Belsazarovi psala

Boží ruka ohněm v zeď:

mene tekel, na mne hleď –

nikdy vina neztrestána

z Božích mlýnů neprojde.

 

hrabě

Tak dost! Odporná hra končí už!

 

Manrico k hraběti

Co bratr je? Jak vnější pouto!

My společného máme cos?

 

hrabě

Nenávist! Ale ty nemáš moc.

Pravda je dnes, ne včera či zítra snad.

Chopte se ho i jí a zabte je!

 

hraběnka zoufale

Je to bratr tvůj, je dítě mé!

 

hrabě

To Cikán tě uhranul, matko.

Stráže! Na šibenici s nimi hned!

 

zpovědník ukazuje na Manrica a Azulenu

Oba dva jsou čarodějové!

 

Manrico přiskočí k Azuleně

Tebe budu chránit do krve…

(vojáci je vytlačují ven, za nimi hraběnka)

 

doktor

Kdo je trestán a kdo je obětí?

 

hrabě v chvatu odchází

Zapomenout všichni musíme!

 

zpovědník jde za ním

Toť mé řemeslo, má obživa.

(zůstává lid a doktor)

 

doktor

Kdo vysmekne se z řetězů vin?

 

lid

Nové viny z vin se rodí zas.

Dnešek ale je pouhým dým,

co do věčnosti padá v strmý sráz.

Vždyť nikdy vina neztrestána

z Božích mlýnů neprojde!

(odchází)

 

doktor

A venku planou zas hranice!

Že by Bůh takto trestat chtěl?

(spěchá pryč)