Do propasti bez dna syny

silou proudu otec mete,

matka je však chrání, kleté,

aby on je spáry svými

neroztrhal vraždou vinný:

otvor v sobě otevřela

kamenného ke dnu těla,

mocným horstvem pak ho chrání,

aby nikdo pod skalami

nevytušil život zcela.

Neznámo je, kde se skrývá

věčné temno toho druhu,

ani vůbec, zda-li duchu

zůstane tam schránka živá,

zve se ale odjakživa

Tartaros – ta kobka smrti,

mateřská v níž láska drtí

děti, které chránit toužíc

uchránila krve loužic

v nejtemnější zemské čtvrti.

Už nikdy vyjít neměli,

ač minulo nebezpečí –

nejsou mrtví… se vší péčí?

I láska, příliš sevře-li

a úzkostí když zocelí,

to milované v náručí

dřív než své lásce naučí

rozmáčkne a trup bez dechu

již nevrátí jí útěchu,

neb život z mrtvol nepučí.

Kyklópské však geny kolem

zasety žijí na zemi

a ne v lůna víl, zdá se mi,

jenom vnikly s alkoholem,

neb i v bohyň těle holém

chtíč po obrech žhnouti umí,

když si s vínem porozumí.

Tak Ithačan moci bude

při návratu z Tróje rudé,

již plameny boří v rumy,

potkat obry kyklopského

tvaru těla, ne však rodu –

jejich otec na podobu

nedbá dětí, moc jich z něho

vzešlo: bůh, toť otec všeho,

zvěři, skřetům děti dělá,

množství víl mu rodí celá,

z lidí, bohyň děti sklízí…

prostě chlípník, chlípník ryzí,

ať ten či ten, vždy je mela.