Dárek
Zšeřil se už svatý den,
na obzoru svítí hvězdy
a zvon už třese se
rozčílením:
i ty spěcháš, chlapče,
těch pár kousků slámy
do čtvrtky kůže balíš,
tvůj náhrdelník
tvé matce nad démant bude.
Lidová
Postavil jsem plot
a do něj dal jsem branku,
aby kdo mi vhod,
přišel k mému zámku.
Zvoník
Zavrzalo schodiště
na kostelní věž,
všude tma a stíny
od mé lampy, s níž jdu
síní:
a zvon mlčí
o strašlivém tajemství.
Dárek za dárek
Postavili sněhuláka
mi na zahradě děti,
přes noc vyrost
a usmívá se černými uhlíky:
a tak jsem šel do jejich
zahrad
a též jsem jim ho postavil.
Večeřím
Jím hrachovou polévku
a oparem jejích výdechů
dobrý chleba namažu,
když po víně už šilhá chuť.
Pod Velkým vozem
Les ztemněl,
osmělil se mráz
a černojasná obloha
věštila můj úděl:
nechtěl jsem se ptát
a ona mlčela.
Loudám se do ráje
Už se mi nohy motají,
můj dech jsou vinné výpary
a hudba se proplétá
mezi mýma nohama
jak had.
Podle té cesty klikaté
rychle do ráje pospíchám
a loudám se.
V zemi Wu je válka
Projeli kol mne vojáci
do bitvy a na smrt:
zastavte se mládenci
aspoň na chvilku!
…Nic naplat, neslyší:
tak krásní a tak mnozí…
zvedni číši a připij jim!
Jak se říká: na štěstí…
Jako vždy jdu se projít
Vzal jsem hůl
a klobouk vrazil do čela
– obloha už svítila
a leden vládl, král.
Jen chladný severák
vyšel se mnou.
Usnul jsem s perem v kalamáři
lampa se marně k očím
stáčí
– i gramofon už usíná.
Usnul jsem na tvém klíně
– můj sen zas ošidil mě –
a ty se na mě usmíváš.
Pod ježnickou alejí
Rozbil se měsíc
v náručí kaluže,
je dávno po půlnoci
a spánek nepřišel,
vzbouzím vítr a žadoním:
dej mi ještě polibek.
Znovu při víně
Rozehrej cimbál snů,
má Múzo,
v mé duše úkrytu,
jsem tich a napjat čekám
uprostřed míjejících dnů.
Červené víno
Červené víno
– jako tvář cudné dívčiny –
tiše se popíjí,
když nadchází noc:
opojná chuť mlhoviny
jak paní noci čelenka
rozpustí dech svůj vinný
v toužení, jež přetéká.
Pod zmrzlými jeřabinami
Slunce se prochází po sněhu
jak vítr po vodní hladině,
jíž se ani nedotknul,
a vše tváří se třpytivě,
jako bys sen vydechnul.
Na Bednářském vrchu
Pobílené stromy,
jako sny ze sladké vaty
nad cukrovým údolím
vysoko, do nebe se tyčí:
slunce nízko stojí
a večer už se tiší.
Mé básně jsou opilá změť
Mé básně jsou opilá změť:
už dávno vínem načichly
a jako Měsíc na nebi
stále kol člověka točí se:
a šeptají mu opile:
hle – ukaž srdce své.
Prosincový podvečer
Sedím a dívám se do láhve,
rudé víno mě opájí
a těžká tma za oknem:
hlava se nad papír naklání
a já zpívám si
od srdce…
Píseň poutníkova zimní
Všechno zamrzlo
a čaromoc zimy roztáhla svou
peruť
jak orel na skalách.
Jen skoupé bílo
jak cáry nejdivočejších mlh
leží na sosnách
– a slunce jde s mou
holí
od východu na západ.
Štědrý den vedu
Zacinklo o démant ledu
sluneční světlo:
„Štědrý den vedu.“
– říkalo
a za tvými okny
už tě probouzí
den v obleku svátečním.
Do krajů, kde se neumírá…
Natáhl jsem se na divan,
venku skučí divá Meluzína
a poledne se táhne dál,
v šeru přítmí mě spánek
vzal
do krajů, kde se neumírá.
Když chytám lelky
Má nálada je dirigent
a můj cit slabý nástroj
její:
když přijde tichý podvečer,
sedám pod alejí
a těkám se svým štětcem
a svými barvami
až za vesmíru hranice.