Nasytit se žitím?
Ne! Stále jíst!
Dokud Bůh dává,
nechtěj si moc
vybírat!
Dejte mi kord
a budu bojovat.
Vzal jsem tisíc pláten,
rozmíchal tisíc barev
a stále kreslil jsem
tvých vlasů milostný lesk.
Tvé slovo jako
tečna
ať se dotkne pocitu,
aby jeho pravda věčná
vyrazila z úkrytu.
Nedojmul jsem nikoho,
má lyra hluše hrála:
pročs mi, Bože, dal
srdce básníka?
Když tisíckrát to nejde,
zkus to po tisící první.
Uvěřil jsem ve svět,
jen jeho cítím,
jen jeho vidím,
jen jím jsem.
Zasmáli jsme se,
šli do polí,
podzim vrcholil
a my věděli, že jsme.
Tvé vlasy jako moře,
vlna za vlnou
a hoře za hořem
s mocí živelnou.
Nespěchej, příteli,
posaď se a posečkej:
tam čeká tě
jen smrti království.
Dostal jsem lyru od
Múzy
a Múzu nezradím.
Noc dala mi
zase snít
tichou hloubku básnění
a opojnou chuť vín.
Když je srdce zamlklé,
je to těžká chvíle,
vyhnán jsi za práh naděje,
že si rozumíte.
Jen svět otvírá se
stále
a srdce dává svoje,
ty však otevři je také,
ať dojdeš jeho pravdě.
Poslyš, šenku,
hlad si mě osedlal.
Vedl jsem tě po cestičce,
jež snad místy odbočuje,
však půvabná je
a k svému cíli dovede
tě.
Krása, jež zachvěla se,
nepropadá marnosti,
to jen ty dostal ses
na sám práh věčnosti.
Nechci učit, hochu,
chci jen rozmlouvat,
nevím ani trochu,
umím však zazpívat.
Nejsem krásný,
jsem však básník.
Rozmlouval jsem
s rákosem,
on šuměl
a já zpíval jsem
svou píseň.
Spadlo nebe do vody
tak tiše, nepohnutě,
jako sen když se objeví
a zaplaší tvůj smutek.
Neboj se plakat,
ale neboj se smát,
smích je větší,
když člověk pochopil.
Měsíc šeptal
k Zemi
v záři věčnosti.
Má láska marná
a má lyra mlčí.
Cinkly číše
a z jasné výše
do srdce spadla
srdečnost stará.
Nechal jsem vítr,
ať si hraje s loukami,
a vyznával svou víru
tam v šeptu mezi
parami.
Jen málo mám barev
a velký obraz maluji.
Svatý poustevník
modlil se růženec
– a svět nechal světem být:
mu málo byl.
Každý metr je příliš krátký,
když chceš změřit žití;
musíš duši mít,
abys život neměřil.
Rozeznal jsem
poklid mračen
a růžovost všech pozdravů,
jež chystají se ke spánku.
Démokritos seděl na
větvi
a vybíral včelám med.
Pohladil jsem tě
a myslel, že se svět,
tak malý náhle,
vtěsnal do té chvíle.
Zpovídám se nebi
a klečím před Vozem
v chrámu,
jejž stvořil Bůh.
Když jsem pocítil slunce,
věděl jsem, že je
a že všechno jsoucí
nikdy nesmí zahynouti.
Šeherezádina
pohádka
zas ti strhla klapky
z očí.
Šuměly větve
pohádkových stromů
a tys mě vedla,
má cesto, domů.
Rozkřiklo se mezi stromy,
že vítr chví se slastí,
a z dálek šumí miliony,
jež věří v nový zásvit.
Sázel jsem mladou vinici,
vždyť kdo nikdy nezačne
a nepozná chuť práce,
ani nic nesklidí.
Víra vzala osud
a zahřála jej
v dlaních.
Kdybych se mohl dotknout
jen,
což bych mohl odolat
nechtít vše od tebe,
nechtít v náručí tě
hřát?
Nechtěj vědět, kde je
pramen,
vděčný, že voda teče.
Zabolela nocí tma
a úzko hrdlo sevřela:
kde je onen krásný klam,
kdy den se dnem mohl zdát?
Noc sevřela tě do náručí,
do hloubky nekončící
a v té nejtěsnější
důvěrnosti
děsila tě temnost její.
Do výšky stromů nedosáhnu,
do výšky nebe nedoslechnu,
do hlubin tajemných
nedohlédnu
– a přec cítím jednu pravdu.
Temně hučí varhany,
jejichž píšťal řazení
zvučný vítr rozechvívá,
když o stromy se opírá.
Seděl jsem
a v duši prázdno.
Nech mě ovát svými vlasy,
nech mě zlíbat jejich třpyt,
chtěl bych dáti všechna
„asi“
za jediný okamžik.
Tisíceré kameny,
tisíceré listí
tajemný les tvoří,
v němž je básník jistý.
Kapala voda do kádě
ze střešního okapu,
den pomalu loučil se
a sedlák dumal
v seníku.
Tvé nahé tělo:
můj střed světa.
Vzal jsem bič
a popohnal svou duši.
Koberce trav
a gobelíny kmenů,
tichá mozaika
z korun stenů.
Pojď, rybáři,
moře hučí,
nechtěj zlomit
jeho vůli.
Bohové neznají pochybu,
žijí plně, zceleně
a z jejich božských
pohybů
čiší život vítězně.
Nikdy nepokoří se pravda,
to ty se musíš pokořit.
Hrál jsem si
s mravencem
a mravenec ten
stále trpělivě
přelézal prst za prstem.
Jak před tebou
mohla krása
natolik svět ovládat
a nyní, když jsi tady,
nedostává se jí vlády?
Až budu hnít,
již bude pozdě.
Ač jsi, Siléne, nesmrtelný,
nač by ti byl život věčný,
kdybys neuměl žít?
Ale ty to víš!
Barvy se míhaly
a dávaly mi cítit
svůj skrytý stín
hrajíce si s ním.
Co mi srdce řeklo,
jenom to já říkám.
Což nevíš o mé
lásce?
Což je ti jen
k pohrdání?
Jen zbídačená báseň
zbyla s trhlinami.
Slunce, jež stojí nad námi,
nehybné se zdá,
však věští, že jako svítání,
všechno zdolá čas.