Søren Kierkegaard se narodil na začátku 19. století (1813) v Kodani do zámožné, obchodnické rodiny. Dětství a mládí ovšem neprožil šťastně, protože jeho matka a sourozenci umřeli a zoufalý otec se utrápil výčitkou, že tento trest Boží na sebe přivolal sám rouháním ve svém mládí. Od jeho smrti roku 1838 je mladý Kierkegaard dědicem velkého majetku, který mu umožňuje žít nezávislý život. Brzy potom dokončuje svá deset let trvající studia teologie a zasnubuje se s Reginou Olsenovou, o deset let mladší dívkou. Sám ale po roce své zasnoubení ruší. Žádná jiná žena pak už v jeho životě nehraje roli a Kierkegaard je Regině věrný do svého zhroucení v roce 1855, kdy umřel. Spisek Svůdcův deník (Chronos Bratislava 1994), který je součástí souboru Buď – anebo, vydaného v roce 1843, představuje jednu z nejhlubších reflexí milostné lásky, jaká se ve světové literatuře dá najít. Ale abychom to lépe pochopili, musím o Kierkegaardovi říci mnohem více.

Tento muž byl sice finančně zabezpečen, cítil se však povolán ke zcela jinému typu života, než představoval život rodinný a světský. Chránil ovšem živé jádro tohoto přesvědčení pod různými pseudonymy, světáckými pózami, aby nechal pracovat nitro člověka samotného. Je vzdálen doktrínám a návodům, nabízí autentickou existenci, důraz na paradox a vztah. Asi nejlépe by bylo přirovnat ho k středověkým mystikům, kteří by se měli zařídit v souladu sami se sebou jako Dánové v první půlce 19. století. Kierkegaard se dostává v ostrý střet s církví, s hegelianismem a nic nemluví pro něj, ba nikdo ho nebere vážně. Je totiž těžko říci, co chce lidem zvěstovat, i když na druhé straně je to tak zásadní, po věky známé, že to lze nazvat asi nejlépe starými slovy „jít do sebe“. Ne jen ve smyslu pokání, obnovy, ale zejména ve smyslu soustředění se na to podstatné, co a proč a k čemu se to při takovém procesu mění. A to nejde říci racionálně, nejde to ani zabezpečit do teze či nauky. Kierkegaard vybojovává místo pro osobu, jíž je každý z nás a která ve své autenticitě přesahuje do věčnosti. Aby toho dosáhl, je před ním velký úkol znovuvynalézt víru (po vzoru Rimbaudových slov o lásce). Víru jako to, co je krajně poctivé, co věří člověk za sebe, s čím je vydán na pospas vrženosti, nikoli víru ve smyslu masové samozřejmosti ocylindrovaných davů, nikoli víru jako berličku, konformitu či pozitivní tvrzení. Jde mu o víru jako modus existence, bez víry není integrita a identita, bez ní není člověk sám sebou.

Žádný způsob myšlení, řekl bych, není v ostřejším sporu s dnešní dobou než tento Kierkegaardův. Vážnost je něco, čemu nerozumíme a rozumět nechceme, ať už kvůli tomu, že nás zaměstnává konzum, nebo kvůli konzervatismu tradičních hodnot. Být sám sebou se tak či onak smrsklo na to „moci, co se mi chce“. Proto se i otázka hodnot a smyslu života chápe tak společensky, jak je dneska zvykem. Poctivost onoho jít do sebe může budit jen rozpaky, je totiž sotva zřejmé, co by tam uvnitř mohlo být nalezeno. Snad jen kýč nějakých emocí, třeba pokání a lásky. Neboť má-li se vůbec věřit v pokání či lásku nebo podobné věci, pak proto, že by se dle mnohých bez toho zhroutily naše životy. Většině je to ale stejně jedno.

Svůdcův deník je v tomto ohledu důležitou výzvou. Jedná se o vynikající estetickou i psychologickou črtu člověka, který se dokonale kochá ze svádění dívky. Čteme si intimní deník, velmi jemně erotický, ale vůbec ne pornografický – intimnost je zde obsažena právě ve hloubi duše. Tato duše se však nekochá tím druhým člověkem jako osobou, nýbrž jen jako objektem, objektem s duší. Proto deník svůdcův. Je v něm plno podrobností a plno dokonalé rozkoše, vysoce překonávající rozkoš tělesnou. Sváděn je takto i čtenář, neboť se učí nahlížet hlouběji a dál, aby pochopil, proč se všechny ty běžné lásky a krásy propadají do všednosti – je to proto, že jim chybí ten aktivní přístup duše, který tu představuje Kierkegaardův svůdce. Schopnost všímat si, schopnost porozumět tvůrčím způsobem situaci, schopnost vidět krásu v ohromující bohatosti kulturních kontextů (a v tom všem připomíná Kierkegaardův svůdce dandismus Oscara Wildea), vytvořit krásu, to vyžaduje mnohem víc než tupé „chce se mi“.

Zatímco však organismus ve své samovolnosti dokáže cítit stále touhu a utěšit se jejím bazálním uspokojením (jako kadění a poškrábání), duše už se dokáže nudit a je-li výše vtažena Kierkegaardovým svůdcem, cítí stále zřetelněji, že je sváděna do propasti. Dokud se tělo jen škrábe a duše jen nudí, nevidí dokola, ale mlhy se rozplynou, když ožijeme, když do rozkoše vkročíme s probuzenou duší, jež je zaujata, vtažena, ba svedena do svádění. Tak jako po použití nápoje zůstává jen prázdná plechovka, hodící se leda na smetiště, tak i svůdci nyní hrozí, že se propadne do naplnění, a proto musí vše ukončit. Duše je zmatena. Probudila se pro rozkoš, ale právě díky svému probuzení vnímá najednou samoúčelnost takové rozkoše, je-li bez vztahu. Kierkegaard to neříká přímo! Neboří iluzi deníku, který si píše svůdce. Sleduje, jak je u něj běžné, ostatně nepřímo více účelů. Jedním z nich je taktika, jak ulehčit Regině, již opustil, rozchod: totiž ukázat, že jí nebyl hoden (Svůdcův deník ukazuje, že pro svůdce dívka je pouhá hračka. Kromě toho je nutné, aby čtenář hledal něco víc, než co je srozumitelné jen na povrchu, duše musí být opravdu probuzená. U Kierkegaarda není nic, co by člověk mohl pouze vzít na vědomí, má-li si totiž něco uvědomit, musí jít do sebe a dlouho hledat a potýkat se s tím, co bylo řečeno (nejlépe celý život).

Svůdcův deník je pokusem začít v cestě, pochopit, že člověk musí obrátit celý směr své existence, nemá-li ta být samoúčelná a marná. Kierkegaard vyzdvihuje perlu nad dnešní dobou plnou cetek z kočičího zlata, aby těm, které ohromí a uhrane její krása, ukázal, že i ona je bezcennou cetkou. Probuzená duše musí hledat sama sebe a vstoupit do anebo modu své existence, má-li najít tu pravou hodnotu, když se jí zhroutil svět. Byla svedena proto, že na ní svůdci (Kierkegaard vůči nám čtenářům) záleželo, otevřel jí cestu do ní samé.