Někteří lidé dávají dílo Jeana de La Bruyèra (1645-1696), jež představuje jen jednu knihu Charaktery neboli Mravy tohoto století (Odeon Praha 1972), do souvislosti s tím, co jeho velký předchůdce Montaigne vložil do svých Esejů, podle mne La Bruyère a Montaigne však spíše představují dva odlišné světy. Zatímco Montaigne si s vámi prostě povídá, aby víc než o věc samu šlo o sdílení se, o subjekt a jeho uvažování nad světem (a proto je Montaigne v jasné souvislosti s Donem Quijotem, se Shakespearovými hrami či s Tristramem Shandym), La Bruyère vás učí, jak funguje společnost, a pohybuje se přitom někde mezi sarkasmem jeho předchůdce vévody de La Rochefoucaulda, křesťanstvím Pascalovým a kritikou společenské umělosti, pokrytectví a tuposti v duchu Molièrově, který byl asi o dvacet let starší než on. Za velké dědice La Bruyèra můžeme považovat určitě dílo Balzakovo nebo Jarmark marnosti od Thackeraye. Důležitost Charakterů je právě v jejich vlivu, v jejich pronikavé analýze pocitů a jednání, která má dobové kulisy, ale jinak je zcela nadčasová. Na rozdíl od všech pouček o tom, jak se chovat, abychom dosáhli svého cíle, tato kniha odhaluje vratkost našich motivací a odkrývá nebezpečnou povrchnost běžného života. La Bruyère tak činí v krátkých postřezích, ale i v rozhovorech s fiktivními osobami (s antickými jmény), nebo ve filozofických úvahách nad obecnými tématy. Nevytváří systém pravd, ale podněcuje k přemýšlení, umí provokovat jako La Rochefoucauld i meditovat jako Pascal (současník Molièra).

 

                La Bruyère pocházel z měšťanské pařížské rodiny. Jeho měšťanství je možné cítit i v určité prkennosti a v tom, jak straní rozumnosti života před jeho bláznovstvím (v rozporu se spíše venkovským temperamentem takového Rabelaise). Autor Charakterů pracoval původně jako advokát, později si koupil výnosný úřad v obvodu města Caen, ale základní změnu jeho života způsobil v té době slavný a mocný Bossuet, který ho doporučil jako vychovatele do rodiny knížete Condé. I když nebylo snadné zvládat úkol, jímž byl pověřen, La Bruyère zůstal u knížat i poté, co jeho služba skončila. Mohl tak zůstat v blízkosti dvora Ludvíka XIV., pro který se se svým pozorovacím smyslem a břitkým úsudkem snad právě narodil. V roce 1688 vychází první vydání Charakterů, shrnující autorovy postřehy z měšťanského světa, ale také už i z prostředí nejvyšší šlechty. Kniha měla obrovský úspěch, ještě téhož roku vyšla znovu ve dvojím vydání. La Bruyère potom v dalších vydáních Charaktery vydatně rozšiřoval, ale nijak nepřepracoval jejich vnější rozdělení a vlastně i jejich charakter. La Bruyère dosáhl i přijetí do velmi konzervativní a vysoce prestižní Francouzské akademie a po své smrti je dodnes brán za nesmírně vlivného klasika francouzské literatury.

 

                Charaktery byly psány původně jako rozšíření překladu starověkého filozofického spisu Theofrastova, ale ten se stal vlastně hned v prvním vydání jen nezajímavým apendixem. La Bruyère své vlastní dílo rozdělil do šestnácti kapitol a každou samostatnou úvahu, později šlo často o obšírnější vykreslení povahy, postupně očísloval. V posmrtném vydání, které ale La Bruyère ještě stihl přehlédnout, najdeme víc než jedenáct set čísel, která se týkají různých aspektů společenského života, od módy, konverzace či žen přes umění, filozofii až k samotné hlavě státu či náboženství. Charaktery jsou tak nepřebernou pokladnou každému, komu bývá drahé pozorovat chování lidí ve společnosti a přemýšlet nad tím, proč se tak chovají a jak se k nim čestně a moudře postavit. Spisovatel i politik, kněz i lékař se tu budou učit pozorovat a přemýšlet, zde objeví klíč ke svému povolání, neboť Charaktery jsou vynikající školou – to je i jedním z cílů, které si jejich autor zjevně předsevzal. Nepřehání to s duchaplností a snaží se opravdu spíše prostě a rozumně vysvětlit, co má na mysli. Těžko to nazvat poučováním, on vás totiž nenutí souhlasit, chce jen, abyste mu porozuměli, a v tom je mistr jednoduchosti a lehké konverzace.

 

                Na rozdíl od Pamětí vévody de Saint-Simon, jež tvrdě kritizovaly poměry na dvoře Ludvíkově, La Bruyère více sledoval nadčasový úkol ukázat obecně lidské poučení, nicméně v jeho knize kondenzuje 17. století, kdy Francie získala nejvýznamnější kulturní postavení v Evropě, už směrem ke společenské kritice, známé z pera osvícenských filozofů. Zde někde se přenáší vývoj z Francie do Anglie, jež je v 17. století ovlivňována klasicismem francouzské kultury, aby se o sto let později stala Francouzům vzorem svobody nebo triumfu vědy a tolerance.

 

                Číst dílo Jeana de La Bruyèra je důležité zejména dnes, kdy se zdá, že člověka snad poznávají už jen disciplíny jako psychologie a sociologie, kdy se bojíme slepoty, ať už je to slepota fundamentalistická či relativistická, a kdy se zdá, že jsme odříznuti od historie. Světlo Charakterů přináší jasnozřivý nadhled, a ten potřebujeme nejvíce. Jejich studium nás zavede na křižovatky dějin západní civilizace, aby poodhalilo i její pokračování, její směr, jak se při kontemplaci těch tří set let, které nás od La Bruyèra dělí, bude vyjevovat. Ostatně, kdokoli se po těchto cestách vydá, musí na Charaktery narazit, mně se tak poštěstilo při čtení Hledání ztraceného času, v nichž mne sám geniální Proust seznámil nejen se slavným moralistou, ale i s mi tak drahou Mme de Sévigné. Řekl bych, že kdo nezná a nemiluje La Bruyèra, ten ho buď pozná a zamiluje se do něj brzy, nebo prostě nikdy nevešel na cesty velké literatury, možná se na nich nanejvýše jen tak ochomýtnul.