29. červenec

Dnes brzy ráno jsem prožil nejšťastnější událost mého života: posel mi oznámil, že náš vévoda je již delší dobu zdravý a především že neodolal prosbám mých přátel a povolal mě zpět. Je pravda, že čím více jsem na to čekal a toužil po tom, tím více mne to překvapilo, tím méně tomu věřím – a tím neočekávanější, tedy i poněkud smutné, bude rozloučení s touto zemí.

Poznal jsem tu lidi nadmíru zubožené a bezbranné, jimž pomalu chybí veškerý smysl života a podstata lidství. Tito ubožáci jsou zároveň vydáni napospas pragmatismům, cynismům, rozervanostem a neplodným mysticismům, které jim berou Boha a správnou míru. Staří, protože se bojí svých omylů, které vrhají jejich život v marnost, bojí se přiznat si je a systematicky a s klidným svědomím ničí mladé, kterým je souzeno stát se ve stáří stejnými. Je už nemožno si představit tady starce jako garanta moudrosti, spíše nemoudře a pošetile snaží se každý předstírat mladistvým oblékáním, že život není smrtelný. Nejhorší bláznovství!

Umění je tu mrtvé, věda zvrácená a mravy dávno neexistují tam, kde není Bůh. Ale nejvíce lituji mladých lidí, jejichž srdce ještě plane a jimž přirozenost velí opírat se o moudré stáří. Co nacházejí u starých lidí? Zradu a prolhanost.

Každý, kdo je trochu soudný, uvědomí si, že podstata člověka je utvářena věkem jeho dospívání – jací jsou tedy dnešní starci a jací budou ti příští? Budou to ještě lidé a budou ještě schopni vychovávat lidi? Ať mi nikdo neříká, že starci jsou již svou přirozeností protřelí a zlí! K moudrosti patří idealismus a stále častějšími ozvěnami smrti by mělo toto prohlédnutí přijít tím spíše. Jsou-li starci nějakého národa přes svůj věk nesrozuměni s vyšší perspektivou, pak je sám národ ztracen, neboť nelze doufat, že mladíčci či vyspělí mužové v proudu vášní a klamů tohoto světa k ní budou mít blíže.

Tak tedy opouštím tuto zemi a nechávám ji zmatku a nicotě. Vzpírá se mně lidství! Žádný jiný cestovatel minulých věků nenarazil na nic tak podivuhodného jako já, neboť já jediný jsem našel lidi, kteří žijí bez Boha, a tím i bez smyslu života.

Zda je pro ně nějaká spása? Zajisté: budou-li si hledět více moudrosti svých předků než své pýchy. Kdo je však pyšný, ten zpravidla svou pýchu neuzná jako něco špatného. Ale pokud je největším uměním umění žít, pak zdejší lidé daleko zaostali za svými předky. Sami cítíce se povýšení a odtrhnutí od vší historie, pokládajíce se svými činy za nadlidi nechápou, že svou pýchou spějí leda do pekel.

Již dnes tedy vracím domů a celý den dostávám záchvaty radostného pláče… Jak dlouho jsem už neviděl ženu a děti? Kolikrát jsem si už myslel, že je nikdy neuvidím? Díky Bohu, zase budu mít své poddané, svůj jazyk, svou důstojnost, svůj řád a svoje náboženství.

Sbohem tedy.

15. prosinec

Jsem již několik měsíců doma a nakladatelé i vévoda si přejí, abych tyto skromné zápisky vydal tiskem. V tomto dodatku jistě není místo na sentimentální úvahy, nicméně chci své vlasti vyznat, že je učiněným rájem na zemi.

Když jsem ukazoval své zápisky svým dobrým přátelům a zároveň našim nejlepším diplomatům a znalcům, bylo mi řečeno, že jsou sice unáhlené a přepjaté, že však nikdy nebyla podstata oněch zemí vystižena tak otevřeně a s takovým smyslem pro hlavní věci. – Sám se musím přiznat, že jsem dal vždy na převládající dojem, nikoli na možné výjimky a složitost každého reálného problému. Nebylo vůbec mým úmyslem popisovat několik miliónů jedinců jednoho po druhém, nebo snad strávit celý svůj život namáhavým studiem tamní situace jen proto, abych na každou významnou otázku pokýval, že to není tak jednoduché.

Budeš-li tedy někdy číst mé zápisky, nijak si nemysli, že jsem si je vymýšlel. Jsou v nich líčení lidí, jež jsem sice nepoznal dokonale, jež jsem ale viděl na vlastní oči a o nichž zde hovoří mé srdce.

Nechtěj však na základě mých pozorování soudit o nich. Suď o sobě! Nikdy jsem ani v těchto zápiscích nepřestal být moralistou. Neboť – podle mého mínění – nezušlechťuje-li kniha život, nemá žádnou cenu. Bůh s Tebou.