7. května 1998

Mé úvahy se nyní přesunou ke Gauguinovu obrazu Měsíc a zem, který představuje, pro tohoto malíře typickou, inspiraci z Tahiti. Je zřejmé, že každému z nás každý obraz, každé umělecké dílo, ba každý detail života říká něco jednou více, jindy méně jiného. Všechno padá do sítí našeho ustrojení, výchovy, vzpomínek – a umění jaksi odpovídá celku této zkušenosti. V něm máme možnost hledat sebe sama i jiné lidi, v něm je cesta ke všem různým ustrojením, výchovám a vzpomínkám. Tak se dává v umění i svět jako něco, co je rysem, Heideggerovým slovem řečeno, pobytu. Je-li umění projevem naší autenticity i cestou k ní, je právě způsobem, jimž pobyt bytuje a nikoli čarami na papíře či kmitáním vzduchových částeček. A právě vůle nespokojit se s konvencemi, otvírat se tomu druhému a jinému z vlastní autenticity k té jeho autenticitě, to je vkus. Jak jsem napsal už minule, vkus se netýká toho, co se líbí nebo co ladí, týká se otevřenosti pro uměleckou krásu, pro přemýšlivé nalézání toho, proč je či není dané umělecké dílo krásné.

Je tedy Gauguinův obraz krásný? Umělecké dílo je krásné tehdy, když nás učí žít tu autenticitu pobytu, již lze nazvat „všechno je krásné“. Ne že všechno je dobré, příjemné nebo spravedlivé. To samozřejmě v žádném případě! Všechno je krásné právě proto, že krása není vlastnost věcí a vjemů, nýbrž přístupu, a umění, jež v nás tento přístup nedokáže iniciovat a podporovat, se za umění jen vydává. V této perspektivě uvažuji o kráse Gauguinova obrazu.

Gauguin nás přenáší do domorodé duše, objasňuje, že my všichni jsme jedno. Toté by se mohla snažit sdělit např. komunistická propaganda, ale nedokázala by to jinak než jen vnějškově, v úrovni schématu a agitky. Byl by to diktát, nikoli pozvání ke kontemplaci, v níž se teprve otevírá hlubší poznání. Sám si každý může položit otázku, zda během druhé půlky minulého století se vlastně všechna slova o čemkoli hlubším, opravdovém nestala vnějšková stejně jako komunistické umění. Prožitek může být snadno zaměněn za povrchní emoci, když se považuje za nutné a správné prožít jej tak, jak byl pochopen z knih, přednášek, z podivných subkultur těch „lepších“, „opravdových“ pseudointelektuálů. To je přesně to, před čím utíkal Gauguin na Tahiti. Umění vyžaduje jakousi vnitřní, ničím nenahraditelnou kvalitu života jak na straně umělce, tak jeho posluchače/diváka, totiž to, co tu nazývám autenticitou. Je stejně lépe prožívat to, co opravdu prožívám, jako je lépe být sám sebou jako mrzák a zrůda, než být umělohmotnou maketou, která nemá žádnou identitu, integritu a která nemůže být spasena ani zatracena. Být sám sebou ovšem nespočívá v tom, že se oddám svému ono se.

Skvělá kompozice či technika malby jsou kritéria víc než relativní. Mohou a nemusí být předpokladem geniálního malíře. Snad bychom mohli poněkud alibisticky říci: jestliže skládám puzzle, skládám části do celku, jenž má dát určitý smysl, a tak i Gauguin skládal svůj obraz z toho, co mu dala jeho duše, a nemyslel na techniku a kompozici, i když z jeho obrazu lze poznat, že asimiloval určitá pravidla umělecké tvorby, z nichž vychází. Uvažujme dále asi takto. Kdyby vpředu stál muž a vzadu žena, kdyby muž „země“ mluvil k ženě „luně“, smysl obrazu by se změnil, nikoli zúžil nebo zploštil. Zatímco nyní na mne dílo působí jako symbol kosmického rozměru koloběhu života, v onom případě by zřejmě šlo o vyjádření marné lásky. Nicméně vše záleží na detailech. Kdyby „měsíc“ nebyl tmavý domorodec, ale mramorový bůh z antiky, byl by obraz pro mne hrubý kýč. Kdyby obě postavy byly akademické (a stejně tak prostředí kolem nich), působilo by to na mne jako prázdná alegorie, tupost. Pokračujme v nových kdyby… Tak např. kdyby žena vpředu byla křehce, jinošsky krásná, nemohla by dobře ztělesňovat mateřský ideál země-matky, a kdyby byla naopak stará, byl by to návrat ze symbolického bezčasí do trudného života lidí. Domorodost postavy „země“, její prostota, její věková i osobnostní neurčitost, malý sexappeal a celá její rudimentárnost ji dělá hřejivě živou, věčnou, mytickou matkou. Tmavé okolí má patrně vyvolat dojem noci snů, tužeb, šepotu, nahoty a lásky. Zelená vegetace s bílými květy, jen nedbale a symbolicky naznačená, vychází dole z rudé tůně, v níž se odráží rudá aureola „měsíce“. V rudé je vášeň, krev, mužnost, které harmonují s tmavou postavou „měsíce“, s upřeností, vážností jeho pohledu. On není otec, není to někdo blízký a drahý, ba ani někdo, kdo by patřil do našeho zemského okrsku. Je to dialog kosmický, přesahující nás, ale zároveň je to muž a žena, kdo spolu hovoří. Žena se k němu tak nějak tulí, něco mu šeptá.

Kdyby bylo okolí zpracováno realističtěji, mohli bychom nabýt dojmu, že obraz je vlastně alegorií. Paradoxně právě naznačenost a symboličnost vytvářejí individualizují obě postavy a uvádějí do jakéhosi snu, do noci v džungli, kdy spolu promlouvají dva lidé spíše než dva symboly. I když ženě nelze vidět pořádně do tváře, zdá se, že její pocity harmonují s těmi mužovými. Je to vážnost, napětí, rozjímání. Muž ženu poslouchá, jeho oči jsou stočené na stranu, kde stojí, ale stále neví, co odpoví. Záleží na tom, na co se žena ptá? Řekl by, že ne. Gauguinův obraz jako pravěká zpověď na jeskynní stěně, něco mezi symbolem a nejniternější zpovědí, kde není slov, kde otázka i odpovídání jsou věčné. Právě tak jsou země i měsíc těmi osobami, těmi jednotlivci, kteří před námi vyvstávají, neboť pro domorodce stejně jako pro dávné věky je všechno nadáno duší, osobou. Dialog tak vedený a chápaný je nutnou přijmout pro pochopení obrazu za reálný. A zároveň je to symbol spojení a přesahování, naší existence, jež je zakořeněna v kosmickém přesahu, ale i v přesahujícím tajemství osoby a dialogu osob.

I kdyby „země“ nic neříkala, byl by to dialog. Ti dva jsou tam jeden pro druhého, je to jejich setkání beze svědků. Je to báj, která nás učí přijmout báje, ba stát se svědky jejich realizace v našich duších.