Nedávno jsem slyšel příběh člověka, jenž miloval práci v přírodě okolo svého domu a pásání ovcí a těšil se jistě na příjemné staří, když tu ho kouslo klíště, což vedlo až k tomu, že ochrnul a že tráví život kdesi zavřen v nemocnici. Pro Nietzsche, který žil v době, kdy smrt a fatální nemoci patřily k běžnému pořádku dne, kdy se válčilo, kdy mnozí žili v bídě a kdy se lidé dožívali, ve srovnání s dneškem, jen nízkého věku, by ona událost byla asi sotva natolik otřásající, jakou je pro nás. Pro něj attická tragédie, a jeho případ představuje zároveň první opravdu silnou recepci tohoto umění v evropské kultuře, jednak on je opravdu včerejškem té dnešní, postmoderní podoby západní civilizace, byla oslavou života – zatímco my se k ní dnes můžeme vrátit nejlépe přes trauma z fatálního neštěstí, a tak pochopit Nietzsche i sebe i cestu do budoucnosti, jež je před námi.

Od Aischyla po Eurípida je attická tragédie reflexí života v hlubším smyslu, než je obvyklé v poantické Evropě až do dnešních časů. Křesťanství se po celou dobu snažilo nějak tragický aspekt světa vyrovnat, ať už Augustinovými úvahami o zlu, které je pouhou negací dobra, nebo ve středověku silným důrazem na posmrtný život, nebo spekulacemi o světě jako o nejlepším ze všech možných. S humanismem a reformací přišla větší sebedůvěra a důraz na pozemské štěstí, které je v zásadě dosažitelné: mluvilo o nápravě světa, o odstraňování bolesti či nedokonalosti. Tato civilizační mise zvláště silně pokračuje s nástupem průmyslu, vědy a sociálního hnutí, ale ztrácí svou opojnou moc v postmoderně, v níž žijeme. Porozumět této krizi není snadné a obecně nemáme žádné nové, originální a hluboké koncepce dějin idejí, jež by nám ukázaly cestu od 18. století až do budoucnosti, která je před námi. To, co se dělo, není jen sumou fakt, nýbrž pohybem, který nás nese a jehož výklad je důležitý pro pochopení naší pozice v dějinách (tedy pro naše pochopení – lidé za sto let nás budou chápat jistě po svém).

Propad křesťanství souvisí s emancipací od útěchy, s tím, že člověk už není zavalen bídou a bolestí, ale žije si v zásadě spokojeně = konzumně. Bůh je mrtev, jak říká Nietzsche. Je tu život, jemuž se přitaká i s jeho bolestmi, s jeho hrůzou, s nutností zániku, neboť život je posvátný, smysluplný sám ze sebe, skrze dionýství překonává i své nejhlubší propasti. Takto Nietzsche interpretuje attickou tragédii, aby došel až k svému Zarathustrovi a nadčlověku. Po smrti boha je ten, kdo přemýšlí nad životem, trýznivě bez útěchy a musí si klást otázky, jež si kladli i autoři tragédií. Nemůže zůstat u koryta, hledá život v jeho plnosti, ale zároveň nemá tu po ruce nějakého boha, do jehož řad by se přidal. Je to právě tradiční víra, řád, společenství, co skončilo s postmodernou a co Nietzsche nazývá „smrt boha“. Kdo nepotřebuje útěchu, ten se může buď vrátit ke zvířeti (konzum), nebo musí vyjít na stejnou cestu nejistoty jako attická tragédie. Zde koření také myšlení Kierkegaarda, jenž by tuto cestu chápal abrahámovsky, či Camuse a beat generation.

Neštěstí, smrt, beznaděje budou velkým tématem zítřka, protože naše životy od nich příliš snadno utíkají, ale bez kontaktu s nimi nemají smysl. Zde je každý zasažen nejhlouběji, zde se přestáváme rozpadat do po sobě jdoucích prožitků, nýbrž zjišťujeme, jak o tom mluvil i Heidegger, že tváří v tvář smrti (či ztroskotání) jsme sami sebou. Ne snad, že by pouze ten, kdo neštěstí prožívá, musel procitnout, naopak může být sražen k zemi, nevnímat, uzavřít se či se spustit apod., ale právě reflexe této meze života klade zrcadlo naší integritě. Snad právě to chápal Aristotelés jako smysl attické tragédie a nazýval to katarze. Katarzí ovšem není ono lačnění po strašných zprávách na televizní obrazovce, kdy nereflektující všetečnost lapá po kořisti, aby zasytila aspoň nepřímo frustraci lidské duše z té nejhlubší nejistoty, již nelze hnát od prahu obydlí ani tím nejkomfortnějším konzumem.

Postmoderna se vyznačuje bořením a relativizací, proto se také vyhýbá tématům, jež vnucují vážnost a neredukovatelnost života na hraní si s pojmy. V tom Nietzsche viděl velmi správně, když pohrdá intelektuály a bičuje výsměchem Sókrata. Život je mocnější než pojem a nedá se z pojmů žít. Sókratovo hledání odpovědí může tváří v tvář této skutečnosti působit spíš jako útěk pro nedostatek útěchy (která se zhroutila někdy v době Aischylově), kdyby ale Platónův Sókratés neměl ještě jiné hlubší rysy, jež Nietzsche (mířící na současné a budoucí intelektuály) ignoruje. Sókratés sám by se mohl totiž stát hlavní postavou sofoklovské tragédie. V každém případě vážnosti a niternosti se v budoucnosti nevyhneme, teprve zde se může znovu zrodit velké umění.