Sofoklés bývá nezřídka považován za největší postavu z celé slavné trojice autorů attických tragédií, jak ji známe dnes. Byl ovšem velice plodný (přičítá se mu 120 napsaných her), takže možná kdyby se z jeho dílny zachovaly jiné kusy a jiné kusy zase z dílny jeho soka Eurípida, viděli bychom jejich srovnání naopak. Ze Sofoklova díla se však dochovalo pouze sedm her, z nichž většina jsou klenoty mimořádné umělecké ceny. V tomto článku se ovšem zaměřím pouze na hru Král Oidipús (Sofoklés: Tragédie, Svoboda Praha 1975), ostatním se budu věnovat v jiných číslech Tématu.

 

                Na kolbišti athénského divadla slavil Sofoklés veliké úspěchy, mnohokrát zvítězil a nikdy nepropadl. Hrál roli i v politickém životě své obce, přičemž mezi jeho přáteli byla ta nejvýraznější elita: politici Kimón (konzervativec) a Periklés (demokrat), filozof Archeláos či historik Hérodotos. Sofoklovy tragédie jsou založeny na situaci, která drtí hlavní postavy, jež nejsou vědomou příčinou toho, co se děje, neboť nemají na výběr. Navazuje tím vlastně na to, co vydobyl Aischylos. Může-li se totiž člověk emancipovat ze starého řetězu vin a vzít právo do svých rukou, učinit lidskou soudní instituci mírou práva, pánem svého osudu se stejně stát nemůže. Nadlidské síly, které dříve mohly být „vysvětleny“ řetězem vin a trestů, jsou nyní už zcela nevysvětlitelné, jsou ne-lidské, temné, bez tváře. Jsou posledním slovem. Člověk v nich ale není ztracen úplně, Sofoklovy tragédie nejsou změtí argumentů, vášní, osobních příčin, jež vysvětlují průběh děje. Život se naopak díky nim stává průzračný ve své vrženosti a tragice, je smeteno všechno povrchní zdání pohody, zapomnění, rozptýlenosti – proto jsou postavy tak čisté a idealizované, neboť přízemní realismus či afektovanost melodramatu jsou neslučitelné s tím velkým, nekonečně hlubokým jezerem života, do nějž vrhla světlo osudová tragédie. Tu u Sofokla se ukazuje, jakou důstojnost dává člověku jeho strašná vrženost. Člověk prohrává sice, ale nemizí, umírá sice, ale jeho život byl cosi více, než co může smrt porazit.

 

                Tak se za Sofoklovými tragédiemi otvírá téma spásy. Jeho svět totiž není prázdný a plný děsivých náhod, nemáme po přečtení jeho tragédií pocit, že všechno je jedno a že vůbec nic nemá smysl. To, že vrženosti nelze uniknout, se u Sofokla stává moudrostí, kultivujícím poznáním, vede to k pokoře, k úctě a vážnosti. Hrůza se zde nepojí s banalitou jako v případě cynického materialismu, nýbrž se vznešeností – život nabyl ceny, nepozbyl ji. Toto lze spojit s faktickým ztroskotáním hlavních postav jedině jako otevřené dveře k uvažování nad spásou. Oproti Aischylovi je Sofoklés pesimista, dokonce nijak nenaznačuje cestu ven, k dobrému konci. Neodkazuje se na nějaké vyšší tajemství, ale každý v ně po přečtení jeho nejlepších tragédií musí věřit. Takový život musí mít a má v konečném součtu de facto smysl. Nietzsche odtud vykročil ke svému dionýství, já zase k Novému zákonu. V každém případě Sofoklův sbor je mnohem víc než ten Aischylův ozvěnou mystéria, nevyslovitelného a sjednocujícího dionýsovsky všechny lidi. Individuum je překonáno – to, co vidíme, je život.

 

                Král Oidipús bývá považován za vzorný příklad attické tragédie, ba za nejkrásnější hru antiky vůbec. Děj je zakořeněn v pověsti o chytrém Oidipovi, který odpoví na otázku zlé Sfingy, tyranizující Théby, a stane se díky tomu ve městě králem. Při té příležitosti si vezme královnu Iokastu, jejíhož muže těsně předtím zabil nějaký pocestný. Oidipús se zdá být velmi šťastný muž. Když vchází na scénu Sofoklovy hry, označuje sám sebe za „slavného“. Zde ale je začátek jeho děsivého pádu. Během hry se toho vlastně vnějškově moc neděje – lidé jenom postupně poznávají to, co už je, pravdu o sobě a o své situaci. Všechno začíná tím, že Théby postihne mor a kněz spolu s dalšími kněží prosí svého krále, aby pomohl městu, jak mu pomohl už kdysi: „Nuž slyš, ty ze všech lidí nejlepší, / vzkřis k novému zas životu náš stát.“ Oidipús už poslal svého švagra Kreonta do Delf, aby se otázal boha Apollóna na radu. Chce udělat vše pro to, aby Théby zachránil. A Kreón přichází s poselstvím: bůh chce, aby byli potrestáni ti, kdo zavraždili Iokastina manžela, Oidipova předchůdce, krále Láia. Ukazuje se, že nikdo neví, kdo Láia zabil, panují jen nějaké pověsti, bůh ovšem říká, že vrahové žijí dosud v Thébách.

 

                Za této situace, kdy se Oidipús pevně rozhodne pomstít předchůdce a kdy svolává k sobě všechen thébský lid, se jeviště vyprázdní a vstoupí sbor starců, který představuje právě lid. Začíná intermezzo. Nenajdeme tu žádnou předtuchu, jedná se jen o vzývání bohů, aby pomohli, což podtrhuje právě upřímnost sboru, netušícího nic záludného. Pak vystupuje opět Oidipús, svolává kletbu na vraha a chce po každém, aby řekl vše, co ví. Sbor radí povolat sem věštce Teiresia, což Oidipús už učinil, ale také se zmiňuje o tom, že Láios byl podle pověstí prý zabit pocestnými. Tehdy přichází slepý věštec, vedený chlapcem. Oidipús mluví květnatě a důstojně, je klidný a rozhodnutý. Ale situace se dramatizuje, když věštec nechce mluvit. Je zvláštní na druhou stranu, že vůbec přišel, což ovšem sám vysvětluje tím, že zapomněl, „jak je strastné býti rozumný, / když rozum není platný!“ Nezní to moc přesvědčivě. Teiresiás ovšem tak jako tak přišel a naznačuje, že kdyby mluvil, zničí krále. Král tvrdě naléhá, jako by vůbec nepostřehl věštcovo varování, na druhé straně nic jiného mu nezbývá. Už nelze couvnout, stojí na tom štěstí státu, životy lidí. Odpověď je nutná. Možná právě Teiresiův náznak Oidipa tak moc drtí, že vyhrožuje a nakonec samotného věštce obviní z vraždy Láia. A nutně dochází ke tvrdému střetu, neboť Teiresiás řekne, že Oidipús sám je „hříšnou skvrnou otčiny“. Věštec musí zopakovat, co už řekl: „Že hledáš vraha, kterým jsi ty sám!“ Ba co víc, přímo a jasně se ozývá obvinění, že Oidipús žije v krvesmilstvu. Toto zásadní obvinění však nechává král být a obviňuje věštce ze spiknutí, kterým chce Kreón uchopit moc.Celý střet obou dominujících postav je dramatický, Teiresiás má však navrch. Sofoklés krásně ukázal krále, jenž hájí zájem svůj i zájem své země, krále čistého, hrdého, který nemůže přistoupit na to, co věštec říká, ale zároveň cítí, že je sám v úzkých. Ta Oidipova úzkost je v jeho bezmoci, v jeho nevědomosti – on nezná své rodiče, zatímco Teiresiás je znal (ale nejmenuje je, byť král naléhal). Věštec ví, o čem mluví, zná budoucnost a střet mu pomáhá vyslovit celou pravdu, která Oidipa přinutí k odchodu. Od této chvíle se budeme nořit do nezaviněné, osudové hrůzy člověka.

 

                Sbor je otřesen, ale staví se Oidipovu stranu. Musíme stále mít na paměti, že vražda krále Láia i její následky nejsou chápány jako nešťastná náhoda, nýbrž hanebný zločin, takže sbor by s uznáním věštcových slov musel zavrhnout Oidipův charakter. Oidipús není příklad nějaké charakterové vady, ani pýchy, ani sleposti, jakou se bude vyznačovat Kreón později ve hře o Antigoně. Bylo by naprostým nepochopením Sofoklova poselství, kdyby osud králův byl chápán jako trest za jeho pýchu nebo jiné provinění. Aischylos přerval řetěz vin a trestů, aby Sofoklés mohl ukázat, že člověk může být stižen děsivým neštěstím i zcela nevinně – i na vrcholu svých zásluh a štěstí.

 

                Objeví se zděšený Kreón, odmítá, že by se spikl proti Oidipovi, ba raději by umřel, než by byl považován za špatného. Zní to upřímně, není důvod nevzít Kreonta za slovo. Když na scénu vstoupí Oidipús, obviní švagra znovu, na povrch vyplouvá Oidipovo přesvědčení, jež mohl mít už dávno, že Kreón je jeho sok. Bolest je zdrojem křivdy a zla, i bolest čestného a chytrého krále Oidipa. Ten si ovšem není před Kreontem jistý. Ptá se ho na to, proč věštec už kdysi, hned po Láiově smrti, neoznámil jméno vraha, a v té otázce je osudovost. I kdyby na ni totiž existovala odpověď, je jasné, že ta vyvolá další otázky (jednou z nich by mohla být ta, co by to pro Oidipa mohlo tenkrát znamenat, kdyby ho Teiresiás označil za vraha svého otce). Král thébský ovšem ani po Kreontových argumentech, že nemá žádný zájem na svržení krále, požaduje švagrovu smrt. Pro Oidipa – jak se ukazuje z jeho dialogu s manželkou Iokastou, jež se bratra zastává, i s náčelníkem sboru – je celý problém v rovině: buď já, nebo Kreón. Tak ho posunul zřejmě proto, že se bojí pravdy. Nezaměřuje se tak předně na prověření Teiresiových slov, ale na jejich znevážení jako prostředku politického boje. Když potom reaguje na výtku náčelníka sboru, aby pro vratkou domněnku Kreonta netrestal tak tvrdě, výhružkou, že pak by do vyhnanství musel jít sám, je v tom vydírání i strach z toho, že Teresiás mluvil pravdu. Král cítí, že pro něj není cesty zpět a že jediné řešení Teiresiovy věštby, které ho nezničí, může být pouze Kreontova vina a smrt. Zde jeho charakter selhává, ale ne do role padoucha, nýbrž tak, že vysvětluje, jak neštěstí a blížící se hrůza dokáží ohýbat a proměňovat i čestného člověka. Je to opět antiteze k Aischylovi, který zlo a vinu hledá v lidech. U Oidipa jde spíše o selhání než o kořen zla, spočívající v něm. Sofoklés by asi nesouhlasil s tím, že morální integritou se lze vyhnout deformující síle osudu, a to tím spíše ne, že hned na vystoupení Iokasty ukazuje, jak se důsledky našeho jednání mohou zvrátit v opak toho, co jsme chtěli dosáhnout.

 

                Iokasté chce Oidipa uklidnit tím, že mu vypráví o staré věštbě, podle níž Láia měl zabít syn, kterého mu porodila. Láia však zabili přece lupiči – a navíc: jeho děcko s Iokastou bylo na kotnících zohaveno a pohozeno v horách. Oidipús se ptá své ženy na to, kde přesně byl Láis zabit i na to, jak vypadal. Z Láiovi družiny přežil jediný člověk, který tehdy přinesl i tu zprávu do Théb, ale po Oidipově nástupu odešel na venkov. Ten má být zavolán. Oidipús si připouští, že Teiresiás mluvil pravdu. Před Iokastou se pak otvírá Oidipovo životní tajemství, stejně hrůzné jako věštcova zvěst, a výborně do ní zapadající. Oidipús se v mládí dozvěděl, že není vlastní dítě svých rodičů, i když ti to popřeli. Když se však šel otázat do Delf, věštba mu řekla, že zabije svého otce a s matkou bude souložit. Aby se tomu vyhnul, nevrátil se domů a vyrazil do světa. A právě tam, kde byl zavražděn Láios, vešel do bitky s jakýmsi kmetem, jejž a jeho družinu pobil. Člověk se vyhýbá věštbě, ale ta ho stíhá. Jeho jednání má zcela důsledky zcela jiné, než očekával. Láios se chtěl zbavit syna, tím však způsobil, že jeho syn nepoznal poté, co dospěl, v něm svého otce, a zabil jej. Oidipús se chtěl vyhnout vraždě svého otce, ale protože nevěděl, kdo je jeho otcem, mohl ho zabít.

 

                Iokasté si najednou nepřeje tolik příchod přeživšího svědka: „Až přijde, jakou čekáš útěchu?“ A ta otázka je silná! I když královna ujišťuje manžela, že Láios byl zavražděn lupiči a ne jedním člověkem, ba i když trvá na tom, že její syn je vskutku mrtvý, zůstává tušení a je tu pokušení skutečnost obejít nevědomostí, zavřít oči. Nebylo by to lepší? Lidé právě na tom zakládají přečasto svou strategii poklidného přežití, ale Sofoklovi hrdinové to nejsou, ti dávno nemají na vybranou, jak pro svou ryzost, tak pro svou situaci (jde o záchranu města!). Iokasté dává najevo, když mluví o mrtvém synu, že nechce „příště pro věštbu / ni vpravo ani vlevo zrakem hnout.“ To je velmi hluboký moment. Když se s Láiem uchýlili k vraždě vlastního syna, museli zároveň ve věštbu věřit, zároveň ale věřit tomu, že se jí lze vyhnout. Věštba sice v Králi Oidipovi vítězí nad vší lidskou snahou, drama ovšem tohoto využívá jako nástroje ke sdělení osudové vrženosti, nikoli k hlásání předurčenosti a pravdy věšteckých praktik. Každá reakce na věštbu je špatná: buď věříme, že se jí lze vyhnout, a pak ji nemusíme brát vážně a vyhýbat se jí, nebo věříme, že se jí vyhnout nelze, a pak nemá smysl vzdorovat, zvláště ne pro únik před věštbou zkoušet vraždit vlastní děti. To, co u Sofokla je vrženost, to je za věštbou, to je za mravním konfliktem v dramatu o Antifoně.

 

                Vystoupí sbor a chválí pokoru a zbožnost. Ale Iokasté vzápětí, když ji zpraví posel o smrti Oidipova otce, korintského krále, propadne radosti a rouhá se věštbám božím. Pro ni je krátkozrace (a jakou úlevu to znamená, vidět věci takto!) smrt Oidipova otce Polyba důkaz, že věštba o tom, že on zabije svého otce, něco, co selhalo. Vůbec si neuvědomí, že právě smrt Polyba znamená, že Polybos nebyl Oidipův otec. A také Oidipús jásá a rouhá se, bojí se však ještě toho, že jeho matka žije, aby si ji nevzal. Jenže když právě tento strach, a zde zažíváme jednu z opravdu mistrovských částí celého dramatu, sděluje poslu jako důvod, proč se nechce vrátit do vlasti, ten ho – míně, že říká šťastnou zvěst – seznámí s tím, že není synem Polyba a jeho choti. Korintský posel je právě ten muž, který našel kdys Oidipa v kithairónských roklích s probodenými kotníky. Iokasté „se vzruší a upadne do hloubavého zamyšlení“. Muselo jí být jasné, že Oidipús je její syn! Mlčí, zatímco on se vášnivě vyptává posla. A dozvídá se, že ten děcko dostal od Láiova služebníka, který má právě přijít.

 

                Oidipús touží po pravdě, protože ještě doufá, ale Iokasté ho drsně zrazuje. Je jasné, že ona už všechno ví. Když si její syn nedá říci, ona odbíhá. Posléze zjistíme, že se šla – jak jinak – oběsit. Oidipús si její chování vysvětluje strachem z toho, že se dozví, že její muž je nízkého původu. I sbor podléhá dithyrambické radosti, že přece jen všechno dopadne dobře a Oidipús je synem nymf či lesních bohů. Ze setkání přišlého pastýře a korintského posla potom v krátkých verších vzejde pravda, hrůza hrůz. Sbor upadne do nářku nad Oidipovým osudem, když ten odejde do svého domu. Kdosi, kdo vyšel ven z obydlí, pak vylíčí, co se dělo uvnitř. Iokasté se oběsila a Oidipús si probodl oči sponami z jejích vlasů.

 

                Bylo by velkou chybou, kdyby zde mělo všechno končit. Jak bude člověk reagovat na tento hrozný osud? Eurípidés by mohl dát Oidipově postavě do úst argumentaci, že on za nic vlastně nemůže, že je obětí – jak svých rodičů, kteří ho chtěli zavraždit, tak náhod a nejvíc věštby samotné. U Sofokla však Oidipús chápe sám sebe jako otcovraha a krvesmilníka. A to ne že by záměrně ty činy spáchal, ale proto, že ušlechtilý člověk se takto v jeho kůži cítit musí a musí hledat cestu pokání a očisty. Oidipús zůstává vzorem mravnosti a šlechetnosti i přes to, co spáchal! V jeho postavě vítězí mravní hodnota člověka nad vržeností, byť tato hodnota nemá žádný vnější korelát, jako je šťastný život či jiná odměna. Zřejmě i proto náčelník sboru si přeje, aby Oidipa nikdy neviděl. Oidipús je totiž popřením morálky zásluh a všech jistot a zaručených cest, jak si zajistit plnohodnotný život. Oidipús ale zároveň budí lítost a pohnutí. Je však tohle pravá cesta? Cožpak právě lítost pastýře, který měl malé děcko Oidipa usmrtit, se nestala jakoby příčinou všech běd? Oidipús může z nadhledu lkát nad vším, co se stalo a co ho dovedlo až do situace, v níž je teď, rozumí souvislosti příčin ale teprve ex post. Nemůže se, ani ex post, ovšem říci, že ten či onen čin způsobil, že vše dopadlo tak, jak dopadlo. Jediné, co ze všeho plyne, je to, že člověk není pánem svého osudu, že však může být pokorný, vstřícný a milosrdný, ať už to povede kamkoli. Samotnou pokoru, byť to tak nemusí vypadat, nelze ale chápat jako loajalitu k bohům či věštbám. Sofoklés psal pro dobové publikum, navíc byl svou povahou umírněný a konzervativní, nebylo v jeho zájmu riskovat nějaké interpretace, že se tu či onde snad vzpírá bohům. On se jim ani nikde nevzpírá! Bohové jsou něčím, co je rozumné a správné respektovat, od nich má také vyjít rozhodnutí, co dál s Oidipem… ale nejdůležitější, na rozdíl od drtivé moci věšteb i vůle bohů, je Kreontovo milosrdenství.

 

                Kreón, nespravedlivě osočený Oidipem, nyní přichází jako ten, kdo nezamítá své příbuzenství, ba hlásí se k němu. Odmítá zároveň jednoduchý Oidipův závěr, co má být s ním jako s Láiovým vrahem (nezapomeňme na zájem obce, od který tu od počátku jde!) učiněno, a chce se znovu ptát boha. Kreón také nechává Oidipovi poslat jeho dcery, načež následuje tak dojemná i otřesná scéna, jako málokterá jiná: „Otcovrah / je otec váš a s matkou spojil se, / jíž zrozen byl, a z téhož lůna vás / si zplodil, z kterého kdys vyšel sám! / Tak urážet vás budou, dítky mé; / a kdo si vás pak vezme? Nikdo, nikdo.“ Oidipús je člověk, na němž se ukazuje jak moc vrženosti, tak moc soucitu, který je vyvolaný víc než hrůzným osudem ušlechtilostí, se kterou se k němu staví. On se neschovává za fíkový list, a tak odemyká horizont odpuštění a spásy přímo v křesťanském smyslu. V Sofoklově době však musel být Oidipův osud nějak tu na zemi završen, nějak spasen a proměněn, to se stalo náplní jiného Sofoklova dramatu, totiž toho, jež nese název Oidipús na Kolónu.