Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám popřál všechno dobré do roku 2008. Je to rok nový, leží před námi jako nepopsaný list papíru, na kterém nakonec může být napsáno cokoli. Pro poučení se lze podívat dozadu a srovnat počáteční očekávání od roku minulého se stavem na jeho konci. I když, jak jsem psal před rokem, minulá zima byla neobvykle teplá, jaro ani léto a další roční doby se už nevymykaly průměru (díky Bohu). Dívám-li se z okna svého pokoje, vidím bílé lesy, bílou zahradu a zamrzlý rybníček. Na potoku lze spatřit téměř po dvou letech zase všechny ty pozoruhodné tvary, jež mráz dokáže vytvořit z ledu. Snad je uvidí i lidé za padesát, za sto let a zahřeje je u srdce, až se třeba náhodou dostanou k tomuto editorialu, že žijeme stále na tomtéž světě. Kontinuita je mocný pocit, spočívá v něm vlastně život, jehož nit bývá přerušena (diskontinuita) smrtí. Svou minulost si neseme s sebou, aby se naše pouť v budoucnosti ukončila a náš život se vpravil do kontinuity věků.

Člověk prožívá různé změny, nedívá se na život stále stejně. Někdy vystřízliví či naopak zase upadne do extáze, někdy se vrací a zjišťuje, že vrátit se už nelze, někdy minulost vidí najednou tak odlišně, že dává všemu, co bylo, opačné znaménko, než to dosud mělo. Tak třeba když se chce s někým rozejít, koho dosud miloval, nutí ho cosi myslet si, že nikdy přece nemiloval a že vše, co pokládal za krásné chvíle milování, byl omyl – ba že si to vždy kdesi v skrytu nitra myslil. Podobně v přátelství. Byli jste přáteli? Najednou přítel může stát proti vám a tvrdit, že jste ve skutečnosti přáteli nikdy nebyli. Marně se budete dovolávat svědectví svých jiných lidí, kteří vás oba znali. Proti všemu on může říci, že vlastně nikdy necítil to, co se zdálo, že cítil. Takto má člověk zdánlivě svou minulost ve svých rukou. Je to jen navenek, a proto zdánlivě. Sebe tím nezmění, neoddiskutuje. Pouze zatarasí sutí lží a manipulací vstup do vlastního nitra, začne ztrácet integritu, začne se bát být sám se sebou. Minulost totiž nejde změnit, i kdyby jediným svědkem o ní byla duše jediného člověka.

Máme mocnou tendenci si lhát, podávat se, jak se to zrovna teď hodí. Rozpadáme se na cáry masek, jež spojuje pouze následnost, jak jdou jedna za druhou podle vanutí větru. Je ale toto identita? Kde je potom člověk? Stojí vzadu a bojí se sám sebe, protože chvat lží, jak jdou jedna po druhé, žádá rychle další a další. Nemá kontinuitu, nemá identitu. Musel by se totiž hodně vracet, protože identitu nelze získat tím, že náhle zavrhne masky a postuluje, že od této chvíle bude sám sebou. Aby byl sám sebou, musí se vrátit tam, kde se ztratil. Musí se vypořádat se vším, co vskutku bylo, zejména pak s vlastním selháním, se zlem, které působil. Říká se tomu pokání či zpověď. Výsostnou rolí umění je, že nás volá zpátky k autenticitě, abychom neztratili kontinuitu. Samo umění ovšem potřebuje kontinuitu, aby rozumělo samo sobě. To bylo v minulém století zanedbáno a to snažím v Tématu napravit. Kéž se mi to tento rok nedaří hůře než v roce minulém.

Toto číslo nabízí úvahy nad jedním z naprosto zásadních momentů v dějinách lidské kultury, totiž nad attickou tragédií. Už od svých sedmnácti let, zejména pod vlivem Nietzsche, nad Aischylem, Sofoklem a Eurípidem intenzivně přemýšlím a chtěl bych se s vámi podělit o to, k čemu jsem dospěl. Myslím, že dostat tyto dramatiky zpátky do naší civilizace, do našeho srdce je nesmírně důležité. Jejich dílo je jedním z nejbohatších statků, které nám předkové zanechali a z něhož sami žili. A jako každé výsostné umění je také velmi současné, současné vždy a pro každou dobu. Kromě toho se setkáte s obvyklou strukturou časopisu. Za zmínku stojí snad to, že Volné zápisky jednoho aristokrata končí a příště se setkáte s novým cyklem, který jsem psal asi před deseti lety a který předcházel hlavní téma tohoto čísla. V březnu bych se pak chtěl věnovat něčemu, co bych nazval vztah mezi vědou a uměním. Mějte se krásně!