„Šťastná je vždy ta literární epocha, kdy se velká díla minulosti zase jednou začnou sdělovat a dostanou se na pořad dne, protože pak působí dokonalou svěžestí. I homérské světlo nám opět nově vzešlo, a to právě ve smyslu té doby, která byla nejvýš nakloněna takovému objevení, neboť neustálé odkazy na přírodu nakonec způsobily, že jsme se naučili nazírat z této stránky i díla starověku.“ (citováno podle J. W. Goethe: Z mého života – Báseň i pravda, Mladá fronta Praha 1998)

Goethova autobiografie, nebo lépe řečeno autobiografie jeho mládí, nahlíženého z nadhledu šedesátníka, patří k mým nejoblíbenějším knihám vůbec. Čítával jsem ji s rozkoší u vína a víc a víc jsem prožíval, jak je mi Goethův duch blízký, jak nesmírně moc pro mne znamená. Za jedno z hlavních pojítek mezi námi považuji svěží, nekonformní a neškolský obdiv k antice i k přírodě. Goethe představuje opak specializace a rozpojení, svědčí proti nedůvěře v to, že vše důležité lze vzít v potaz, klade důraz na komplexnost, sbíhající se v nitru otevřené, zvídající lidské přirozenosti. Myslím, že právě na toto naše doba čeká. Budeme žít s pocitem kulturní prázdnoty a úpadku, dokud se velká díla minulosti nezačnou zase sdělovat. Po epoše revolty se dnes musejí jevit jinak než kdy dříve, musejí být opět svěží a připravena k novému životu. Je jenom na nás, jak se postavíme k naší kultuře a civilizaci: zda ji necháme zhynout v stále se šířícím vyprázdnění, rozkladu, strachu a depresi, nebo zda ji obnovíme (renovace). Když to mohl Goethe a jeho druhové, proč ne my? Tím spíše je třeba nad tím uvažovat, že genialita Goethova, stejně jako jakákoli jiná, tkvěla v prostotě, s níž přistupoval k ideji, k člověku, ale i k dějinám a k přírodě. A prostota geniálního nadhledu, silných vizí a velkých svědectví je to, co překomplikovaná, v detailech a balastu utopená doba potřebuje nejvíce.