Je příliš snadné strefovat se do nakupujících davů, které zmateně těkají ve snaze splnit povinnost a koupit svým blízkým nějaké dárky k Vánocům. Za šťastného se snad podle všech má ten, kdo tyto povinnosti zdárně vyřešil, to je ke spokojenosti své (včas, rychle, levně a kvalitně) i ke spokojenosti obdarovaných (dárek je pro ně nějak atraktivní, a raději více než méně). To první s tím druhým je však třeba smířit nikoli pouze při důmyslné koupi dárku, leč i při obdarování samém. Musí panovat určitá atmosféra. Lidé hlava nehlava pečou, zdobí a i ti, kdo toho jinak moc nevědí, skálopevně trvají na tom, co právě o svátcích je třeba a čemu je zas nutné se vyhnout. Přitom ani ty nejzapálenější to zpravidla vůbec nebaví, vidí v tom vyšší moc osudu, z jejíž vůle je naprosto nezbytné podstoupit stres, který se skrývá za, jak se říká, svátky pokoje, lásky, pohody.

Možná jsou ty nakupující davy šťastné, když Vánoce konečně pominou a stres se přesune na regulérní, nesentimentální zápas o výprodeje. Zvláště pro intelektuály bez peněz, kteří povýšeně kritizují předvánoční běsnění, nastává nyní ráj. Jakmile se z možných vánočních dárků stalo zase normální zboží, ceny klesají a všechno je mnohem jasnější. Leden je tak střízlivý, věcný, pragmatický měsíc! I s těmi vánočními dárky v popelnicích a s těmi psími miláčky, odvezenými do lesů, aby tam pošli zimou a hlady, si poradí. Budíky volají zas do práce, statistiky jedou, stres je produktivní, hraje se na výkon. Bláhové volno vánoční se jeví tak mdle a tupě jako opelichaný stromeček pod oknem paneláku se šminkou stříbra, která odráží světelný jas narůstajícího slunce, i když to už dávno neměla dělat. Věci jaksi nemají dost smyslu pro patřičnost.

Možná by se lidé otravných Vánoc už definitivně zbavili, kdyby nebylo dětí. Ne že by se to vše dělo kvůli dětem, ale schází odvaha jim říci natvrdo, že žádné pohádkové postavy neexistují, že kouzlo vánočního času je pouhá iluze, že láska je dosti proměnlivá (maminka i tatínek zahýbají a vlastně se nenávidí) a že smysl života je prožrat se a prosouložit ke konečné jámě v zemi, kde zbylé tělo sežerou červi. Proč tedy nevzít bouchačku do školy a nepostřílet pár spolužáků? Ano, existuje jakési vzájemné srozumění, že děti je třeba dovést zdárně až do věku, kdy se smíří s přítomnou chvílí a nebudou reagovat podrážděně na absurditu a lež. Kdo by chtěl být přece zastřelen nějakým vymknutým dítětem? Vánoční dárek bývá v této logice často jen úplatkem, udržováním iluze, které se nevěří a věřit nakonec ani nemá.

Kdekdo si myslí, že rozumí životu lépe než dítě. Jen moudrý člověk však ví, že neví víc než dítě. V čem je nad dítětem, to je jeho schopnost pokorně a chápavě naslouchat životu s jeho tajemstvími, žít z nich a nechat je otevřená i pro lidi ve svém okolí. Z života by mělo čas od času vyzařovat něco více než jen banální hemžení. A Vánoce jsou jednou z nejlepších příležitostí k tomu. To je vánoční dárek, ne to pod stromečkem.