Říká se, že mezi Rakušany a Čechy nejsou moc dobré vztahy. Je pravda, že v roce 1918 jsme se nerozešli v dobrém a Masarykova republika se na zaostalé sousedy, kteří dřív svírali otěže podunajské monarchie, dívala shora. Byli jsme moderní, demokratická republika, hltající svýma očima západní vzory, zejména anglosaský svět a Francii. A pak přišel Hitler a po něm komunisté. Vztahy se narovnávají těžko, ale přece jen s Němci – až na Bavory – jsme tak nějak úspěšněji zahladili minulou bolest. Spolu s nimi jsme totiž opět moderní, hledící do budoucnosti a spolupracující na společných evropských projektech. Zastánci české identity a české minulosti přitom začínají dějiny rokem 1918 a tváří se, že vůči těm, kdo s námi po celá staletí sdíleli tutéž vlast (a tím nemyslím jen vyhnané Němce, nýbrž i celé Rakousko), nutno držet neustále ostražité, nepřátelské postoje. A přitom je Čechovi sotvakdo bližší mnohými návyky než Bavor nebo Rakušan. Vídeň je plná potomků českých přistěhovalců a snad každé významnější město v Rakousku (a též v Německu) má svůj český název (stejně česká města mají svá německá jména).

Křivdy je nutno v plnosti přiznat, omluvit se, odsoudit nespravedlnost. A já osobně naprosto souhlasím s tím, že odsun byl jen následkem války a že válka byla důsledkem agrese ze strany Hitlera. Cesta smiřování s Bavory a Rakušany nevyžaduje sebemenší pochybnost o výsledcích války, i kdyby ji někteří z nich nakrásně měli. Podstatné je, že patříme k sobě po celá staletí. Nemusíme se taky nad ně povyšovat v tom, že podlehli Hitlerově propagandě. Český národ na tom během komunismu nebyl o mnoho lépe. Naše elity se ostatně kořily také Hitlerovi v Národním Divadle.

Ale i kdyby tomu bylo jakkoli, tak dlouhou společnou minulost nelze smazat. Lze nenávidět Habsburky (a já je v lásce nemám), Rakušany však nikoli. Lze odmítnout násilnou rekatolizaci a plíživé poněmčování, nelze ale popřít, že Čechy, Morava a Slezsko jsou dlouho, po celá staletí vlastí nejen Čechů, nýbrž i Němců, Židů a dalších. Nejsme žádný rasově čistý ani jazykově definovaný národ, nemůžeme se zbavit svých dějin a vyrvat si z těla propojení s těmi nejbližšími, byť se svého času dali k Hitlerovi (jako skoro celé Německo).Vídeňské valčíky, pivo s kolenem, Alpy, Mozart, to vše patří k nám stejně jako vše české k Rakousku a také k Bavorsku.

Nejsilněji jsem si to uvědomil zcela emocionálně někdy při studiích na gymnáziu, kdy jsme v hodině němčiny sledovali dětský pohádkový film o vzniku koledy Tichá noc. Ta koleda mi dodnes stále připomíná, že já jsem doma v Rakousku stejně jako oni jsou doma zde v Česku. Německy sice neumím, ale bylo to, jako by mi někdo vrátil vlast. Milovanou, drahou mně stejně jako našim předkům. Bavoři a Rakušané právem čekají, kdy jim vyjdeme vstříc a kdy konečně uznáme, že k sobě patříme. Teprve až se vrátí toto společenství, pak bude druhá světová válka konečně vyhrána a vše špatné, co přinesl Hitler, odstraněno. Neboť celé to tak bolestivé a děsné rozdělení je dílo Hitlerovo.