Sir Izák Newton se narodil roku 1643 a zemřel před 280 lety v roce 1727. Znát jeho jméno a aspoň přibližně jeho zásluhy dnes patří k základní gramotnosti. Stal se symbolem moderní fyziky již od dob osvícenství, kdy jeho nauka vtiskala své první hluboké stopy do světonázoru vzdělaných lidí. Newton však může být ikonou pokroku a emancipované vědy jenom omylem, protože jako osobnost byl zakořeněn hluboce v myšlení své doby, vzdálen na hony vizionářům Baconova nebo Descartova typu.

Newton dosahoval od mládí vynikajících výsledků, ať už na The King´s Schoul v Granthamu nebo později na Trinity College v Cambridgi. Údajně se někdy kolem osmnácti let věku krátce zamiloval do jedné dívky, nikdy se ale neoženil. Místo toho se oddal studiu jak matematiky, tak optiky a zákonů gravitace. Již v roce 1669 získal prestižní Lukasiánskou profesuru matematiky. Přispěl také významnými objevy a idejemi v optice, o mechanice ani nemluvě. Nutno však zdůraznit, že Newton byl také alchymistou. Ba myšlenka o působení na dálku, pocházející z magie, se skrývá i za jeho teorií gravitace (později se jí vysmíval atomista Huygens). Díky teorii gravitace získal mezinárodní věhlas, zejména pak intenzivní přátelství, navázané se švýcarským matematikem de Duillier. Když došlo k ukončení tohoto zvláštního svazku, Newton se nervově zhroutil. Nepředstavujme si ho jako člověka suchopárného a bez citu. Jeho vášnivost se ukázala např. ve sporu s Leibnizem o to, kdo vymyslel infinitezimální počet, a zejména byla přítomna v jeho náboženském založení. Nebyl ovšem nepraktický, tak např. se velmi osvědčil jako šéf britského mincovnictví, kdy převedl libru ze stříbrného na zlatý standard.

Newton se zabýval otázkou správného, doslovného výkladu Písma, a to zejména ve svém stáří. Díky těmto snahám a také díky studiu starých církevních otců dospěl k rozchodu se západním trojičním učením, aby se přiklonil k východnímu (monarchie Otce). Kladl důraz na racionální, srozumitelnou podstatu vesmíru, stvořeného transcendentním Bohem, který má ovšem – v porovnání s ortodoxií – deistické rysy. Ačkoli Newton odmítal chápat svět jako mechanismus, rozhýbaný Bohem-Hybatelem, vliv jeho myšlení na další generace myslitelů se vyvíjel spíše tímto směrem. V každém případě uznával eschatologii a snažil se z Bible vyčíst vědeckou informaci o tom, kdy konec světa má nastat.

Newton umřel bez potomků a blízkých příbuzných, nezanechal dokonce ani závěť. A ačkoli se v mnohém ohledu stal zřejmě nejvýznamnější postavou dějin přírodních věd, jeho věda, jeho duše a jeho svět vůbec jsou na míle vzdáleny bezútěšné poušti materialismu, který z vědy podle mnohých plyne. Není to argument ve prospěch tvrzení, že se tito mýlí, je to spíš svědectví o tom, že Newton nemůže být ikonou moderny. Pro někoho mohl proto ztratit na svém významu, pro jiného však může být toto poznání, že se za školomety zdefraudovaným jménem skrývá mimořádný člověk, a ne ikona hrdinova, impulzem poznat Newtonovy objevy blíže a podrobněji. Mohu se mu zaručit, že zjistí, že se školskou fyzikou mají společného jen velmi málo.