Jedním ze silných zážitků v době brzy po Sametové revoluci bylo pro mne nadšené poslouchání pořadu Radiofórum v československém rozhlase. Objevoval (dokonce se mi zdá, že jednu dobu výlučně) se v něm jemný hlas velmi inteligentního a břitkého muže, který vždy končil své vystoupení slovy „Pavel Tigrid z Paříže“ nebo podobnými. O Tigridovi jsem ale poprvé slyšel, zdá se mi, z úst svého učitele na základní škole, jenž mi někdy na jaře 1990 doporučoval jeho knihy. Když jsme pak byli v červnu v Praze jako osmáci na školním výletě, což zůstává pro mne životním zážitkem (poprvé v Praze a hned v Praze nadšené svobodou, v Praze probuzené, nádherné), spojilo se mi jméno Tigrid se vším, co jsem viděl okolo, co se uskutečnilo pádem nenáviděného rudého režimu.

Pavel Schönfeld se narodil v Praze v roce 1917. Byl židovského původu, a tak jeho rodina zažila nacistickou persekuci v plné míře. Jemu se ale podařilo odejít do Anglie, kde se pod jménem Tigrid podílel na exilovém vysílání. Byl také blízkým spolupracovníkem Jana Šrámka, lidovce a premiéra československé vlády v Londýně. Pod Šrámkovým vlivem také konvertoval ke katolicismu. Po skončení války své úzké kontakty s lidovci zachovával. Vedl ostře protikomunistický časopis Obzory a stavěl, což je zvláště obdivuhodné, když uvážíme osud jeho rodiny, proti násilí vůči sudetským Němcům.

Hlavní Tigridova éra přišla ovšem po roce 1948, kdy pochopitelně musel znovu emigrovat, aby tak jako bojoval proti nacismu, utkal se nyní se stejným démonem jen v jiném převlečení. Podílel se na založení rádia Svobodná Evropa, kam přispíval až do konce svého života. Především však vydával časopis, který proslul jako hlavní exilové antikomunistické periodikum a jehož název by měl každý demokrat znát: Svědectví. Svědectví začalo vycházet v USA, ale pak se přesunulo do Francie, kde bylo Tigridovo sídlo de facto až do konce života.

Význam Tigridův pro integritu a kontinuitu českého antikomunismu byl mimořádný a snad větší než ten Peroutkův. KSČ v něm správně rozeznala svého nejnebezpečnějšího nepřítele. Tigridův étos, osvědčený z let války, z let Benešovy republiky a zejména pak dále během čtyřiceti let zahraničního boje proti komunistické tyranii, nemohl ovšem ve vlasti po pádu režimu padnout na úrodnou půdu. Národ, který po vpádu okupačních armád přestal věřit v budoucnost a žil ve lži, zlodějině, kolaboraci a pod vládou blbců, Tigridovi přisoudil místo navždy neoblíbeného cizáka. Stal se, podobně jako Karel Schwarzenberg, podezřívaným a víc než nemilovaným poradcem Václava Havla, a pak na nějaký čas ministrem kultury. V roce 2003 umřel v exilu.

Jak doufám, Tigrid by se měl do našeho života stále více vracet. Mladá generace jen potřebuje dostat šanci dozvědět se o něm a dát si jeho životní příběh do srovnání s příběhem kolaborantů, lhářů, zlodějů, kariéristů, udavačů a vrahů, na nichž všech komunistický systém stál. Možná, začneme-li více číst Tigrida a žít z jeho odkazu, pochopíme také, že české noviny jsou dnes v děsivém stavu, a budeme vyhledávat a podporovat opravdové osobnosti namísto davu skučících primitivů… kdo totiž jednou ochutnal výborné víno, už nebude nikdy moci být spokojen s kyselým octem.