3. scéna (Cikánský tábor pod hradem – Luna, cikáni)
Cikáni
Přišel večer, tma se rozhostila,
my vezmeme pár láhví patoků,
zahrajeme na housle do skoku
a svět nám může být ukradený!
A když náhodou něco pochybí?
My dobře mávat se rukou učili…
vždyť bez slasti se nedá vůbec žít.
Cikán
Vezmu si holky hned do parády,
ať na ulici září jako květ –
a kdo mým krasotinkám odolá?
Praštím ho přes hlavu, když je v nejlepším,
anebo řeknu holce: toho sval!
Cikáni
Nezůstane mu ni to, čím chtěl si užívat,
jo, draho se u nás platí, panáčku.
Cikán
Tam koupí se něco pod cenou,
tam cla z nás nevymámí zase…
my mezinárodní transport jsme všude
a všeho tajná eminence šedá.
Cikáni
Vždyť život je jako louka bledá,
dokud kus štěstí ti nezasvítí,
dokud vína řádně nepřihneš si
a dobrou holku v klíně nemáš.
Cikán
Co je dobro, co zlo – a co je hřích?
Jen ať si farář káže v kostele,
my však život soudíme patrem!
Co málo slané, co nedopečené,
o tom marně říkají, to dobré je…
bláhový, kdo nechá se tím ošidit.
Cikáni
Komu to jde takto žít?
Kdo svede více žen
a kdo více jinochů sved
než Cikán v zemích všech?
Kdo je více svobodný?
Jednou jsem tady,
jindy zase zde
a potřetí – vždy na světě:
všude stejné slunce pálí
a ženy jsou neokoukané.
Cikán
Když já dám se do gala,
běda projdu-li vesnicí –
utíká za mnou mlynářka
a bere i svou mlýnici.
Když já dám se do gala,
nehoní mne nikdy psi,
jen žena za mnou utíká
a tiskne peníz do hrsti.
Když já dám se do gala,
ten peníz v blůze zastrčím
a žena může vyhledat
pěkné, stinné zátiší.
Cikáni
Když já dám se do gala,
každý mi v duši závidí,
že mohu svobodně kočovat
a jenom mrkat na lidi.
Černé vlasy Cikán má,
černé bystré oko,
osmahlou má pleť
a nikde už nenajdeš
toho, kdo má žití tolik rád.
Cikán
Ticho! Naše Stulena přichází…!
4. scéna (Tamtéž a titéž, přichází Stulena – dutě, uzavřeně, nepřítomně šílená)
Cikáni
Příliš chmurná jsi, Stuleno!
Pít s námi ti vůbec nechutná,
svých druhů a bratrů se straníš
a divné šílenství prosvítá ti očima.
Cikán
Onehdy jsem tě s láskou líbal,
teď se o mne ani neotřeš.
jiný Cikán
Onehdy jsem s tebou píval,
teď sklenku vzhůru nezvedneš.
Azulena
Měla jsem chlapce, dobře znal
ho každý z vás. To dítě oblíbeno
bylo mezi vámi všemi tak!
Cikáni
Tys měla děti dvě? Vzpomínám
si na jedno jen, jež ještě máš.
Cikán
Nebo snad padl tvůj Manrico?
Vždyť po městě se rozléhá,
jak statečně si vedl včele vojsk.
Azulena nepřítomně
Jak mělo hezké tvářičky!
Jak jiskrná mělo očka! Bože můj!
Brala jsem je za ručičky
a líbezně tiskla si je na tvář…
to teplo tak útěšně mne hřálo!
Cikáni
Nač dětství tolik vzpomínáš,
když dospělého syna dávno máš?
Azulena
Pak uštvali mou matku!
Chrastím vystlali jí lože
a podmazali všechno smolou,
když vzplála ona pochodeň…
Ó Bože, jaká hrůza! Běda!
Tehdy matka vykřikla
a pomstou zavázala mne strašlivou.
Cikáni
Proč ty hrůzy vzpomínáš?
Což jsme ti nepomohli v únosu?
Vše víme, vše pamatujeme si
a vše udělali bychom zas.
Azulena
Dva chlapce držela jsem v rukou tehdy,
to unesené usmívalo se…
mé však zmítalo se, křičelo
až upadlo do toho ohně tam!
Můj syn zemřel, ten jejich stal se mým.
Cikáni
Ne! To není možno! To hrůzný sen…
těžká vina dohnala tě sem.
Azulena
Vrhla jsem se do plamenů, marně však…
Cikáni
Jsi šílená! Už nemluv dál!
Azulena
Šroub osudu nezdolně je utáhnut.
Roky čekám na tyto dny.
Teď naplním slova matčina
a rod Lunů navždy zahubím.
(odmlčí se)
Jdi jeden z vás do Castelloru
a Manricovi vyřiďte,
že jeho matka u Luny je v zajetí.
Ať se všeho vzdá a spěchá sem.
Čas žní přišel, čas osudu.
(prudce odejde)
Cikáni
Do tmy je lépe se nedívat!
Spodní proudy divně hučí
a nikoho nikdy nepoučí.
Dokud můžeš se radovat,
pojď s námi cestou rozkoše…
nač tolik trápit se životem
a za každou vinu se kát?
Vezmeme pár lahví patoků,
zahrajeme na housle do skoku
a svět nám může být ukraden!
(opona)