Což bál by se synů hrátek?

Vadilo mu pustošení?

Aťsi je svět ohrožený!

Úran je vší péče dalek…

žasne jenom, že pár kapek

vždy kol stvůry nové rodí,

snítky jeho blahorodí,

na něž zírá s pýchou tátů,

kteří rozkoš, ve psím chvatu,

zásluhou zvou hodnou ódy.

Kyklópové pracovití

s jedním okem vprostřed hlavy

v karneval ten děsně dravý,

kde i slunce sotva svítí,

též se klubou a hned břity

dolů rubou vzrostlé stromy,

stáda ovcí k pastvě honí

kolem hradů z mocné žuly,

jejichž věže hned se pnuly

jak dlaň prosíc o pohromy.

V tu dobu se Kyklópové

jali bouřit otci svému,

tak toužili zažít změnu!

Přísahali dostát v slově,

jak jich rod se chytrým zove…

Bratry, otcem pohrdali,

do hry jejich krůček malý

stačilo přece udělat,

jen překvapit a smést je v pád,

by trůn přešel, přejít má-li.

Netajili nic z těch plánů,

vždyť i bratrům volno bylo

konat jejich vzpoury dílo.

Úran však co nechal chámu,

obrům z hradeb, bran a chrámů

sotva byl trpět ochoten

již nejist vládou, životem!

Bleskem boří jejich pýchu,

vodou smetá zemi tichu

co noc, co jitro a co den.