Na konci roku 1995 jsem napsal sbírku Vánoční zpěvy. Pokračuje více méně ve sbírkách předchozích, má však blíže k lidové, vánoční mentalitě. Vybírám básně, které – jako obvykle – považuji za vhodné ke zveřejnění.

Znovu

Na co myslíš?

Na lásku?

Vem kytaru

a zahraj dojatě,

co nezachytíš.

Tvůj bol, srdce mé,

znovu chci pocítit.

V Čunnanských horách

Dřevo praská v ohništi,

jak krev zrudlé uhlíky

do vesmíru jiskry vynesou,

jež ve hvězd věčném tratolišti

třpytivé tuchy snou…

…a z dálky sýček zháší štěstí.

Ladův obrázek

Ospalost stín vrhá

na půlnoční oblohu

a ponocný zapomíná

odtroubit hodinu:

dvanáctá již uplynula

a všechno tiše spí

pod září hvězdné oblohy.

Pod ježnickým lesem

Spona jeřabin

od bílého pláště sněhu

žhne jak víno podzimní

v zapomenutém sklepu:

prastaré je moje víno,

ještě starší má opilost.

Jablíčko

Kapky červeného vína

rozlily se po tváři,

na níž svíce odvážlivá

ve své kráse zrcadlí se:

pozdní večer tíhu spánku váží,

a ty, jablíčko, usmíváš se.

Padal sníh

Padal sníh,

obloha leskla se soucitem

a ty za mnou spěchal jsi,

chromý sne…

dnes je čas vánoční,

i ty vzlétneš nad hvězdy…

Ticho umírání

Už jsi stará, jabloni,

já to vím

– je mrazivá noc

a ty kymácíš se ve větru:

slyším tvůj ston,

rozumím tvému pohledu:

už uplynuly vyměřené dny

a náš pohled je pohled poslední.

Kamna vychladla mi

Kamna vychladla mi,

venku skučí Meluzína

a v dálce slyším vytí,

jež táhlý hlad mi připomíná:

černočerná noc za oknem

příznačnou se hemží tesknotou,

zatímco já oddechuji v polštáře

a obracím se pod peřinou.

Lákal jsem Měsíc

Jinovatka na mých snech

odráží zář Měsíce,

který neví, že jsem sám,

a dobré víno ho neláká.

Do strun sáhni

Balalajky tón

rozčeřil zas chvíli

– ó do strun sáhni,

můj prosí tě ston.

Ó do strun sáhni,

pěvče můj,

všichni umřem záhy

a dokud žijem,

chceme slyšet zpěv

ten tvůj.

Viděl jsem

Rolniček hlas v nebesích

a kouzelný tón trianglu

rozprostřel se na sněhu:

slyš, mistře! – Neslyšíš?

Andělé se snesli na zem,

vidím je ve své naději,

ó plaň ohni, plaň mocněji,

věřím všemu, co je krásné.

Probděná noc

Loudáš se,

jak jitřenčin svit po vlnách,

šumný rákose

vzadu na blatách:

tvůj dech chví se jako sen

a mou bárkou houpá – tam i sem.

Při víně

Vylétla jak sokolík

moje touha ke hvězdám,

pestrých křídel jasný třpyt

se v nekonečnu třepetá:

a já sedím

a jen přemítám.

Čekání na koledníky

Lehce loudá se čas

– přišel už?

srdce zvoní hlas

a venku na sněhu

sbíhají se stíny:

tví kamarádi přišli

a tiše tě zvou:

„Dívej, jakou máme koledu!“

Byla noc

Všecičko už opadalo,

jen jeřabina ještě ne,

dále šíří rudé světlo

do smutku mé naděje:

nevím, kolikátá uhodila,

a nesu k ústům číši vína.

Vánoční čas

Vánoční čas

rozkrojil bolest

jako jablíčko

a tiše šeptá si s Měsícem:

tuší o čem

každý z nás.

Tři kumpáni (na Li Po)

Sedíme tu po noci

já, Měsíc a můj stín,

vykládá nám Měsíc tiše,

co vše si už pamatuje,

a my pijem ze své číše,

stín a já.