Sjelo cosi tajemné

po povrchu žití

a z hloubi dlouho tušené

vzácný plamen nítí.

 

 

 

Stál jsem uprostřed louky

a věděl jsem, že žiju.

 

 

 

Rozhodila sis vlasy,

jako sedlák svoje seno,

a zdáli vůně spásy

obejmula tvoje tělo.

 

 

 

Zachvěla se pavučinka,

když hladila ji ruka snu,

a tichý cinkot sebe rozdal,

ještě než sen pohasnul.

 

 

 

Roztroušené perly sbíral

chvějící se lidský zrak:

vždyť stačilo se jenom dívat

a nechat chvíli pousmát.

 

 

 

Rozplynul se v slunci splín

jak lehký opar pod nebem,

když je právě po dešti

a černý bez je operlen.

 

 

 

Mezi korunami stromů

modrá zableskla se.

 

 

 

 

Šel jsem tiše ve stínu

a hledal světlou štěrbinu,

jíž končící se léto

dá slunce ještě jednou.

 

 

 

Kde nic včera nebylo,

dnes se cosi nadzvedlo

a mladý hříbek vyráží

ochutnat, jak chutná žít.

 

 

 

Zavanul už chladný vítr

a lístek padal rozplakaně,

chtěl jsem chytit znovu víru,

jež zmizela mi z mojí dlaně.

 

 

 

Táhne se cesta života

jak slupka na věčnosti.

 

 

 

Šuměly lesy prosbu

a mé srdce pak

jako mořská lastura

nepřestalo v nářku.

 

 

 

Co jsem viděl kdysi,

s čím důvěrně rozmlouval,

jako starý pomník

již mi nechce sbohem dát.

 

 

 

Slovo je jako cit,

vždy rozechvělý,

vždy neurčitý,

vždy obestřený tajemstvím.

 

 

Rozevřel si motýl křídla

a chytal na ně slunce.

 

 

 

Uvadla vzpomínka

v té části zahrady,

kde jen chmurno je

a kam se nechodí.

 

 

 

Dal mi Bůh báseň,

abych ji dal lidem.

 

 

 

Bez dláta očí,

štětce uší

a Fantazie královny:

co bys byl?

 

 

 

Babočky se rozpustile,

když už léto končilo,

na pokraji hrobů svých

ještě stihly radovat.

 

 

 

Tak pestrý byl svět:

a kde všechno skončí?

Ne však naposled

se kolo žití točí!

 

 

 

Políbil jsem tě,

protože jsem ti věřil.

 

 

 

 

 

 

Čím duch se blíží Duchu více,

tím stále lépe uchopuje

jednotu, jež vykrouží se

a přes smrt věčnost vykupuje.

 

 

 

Pochopil jsi zákon?

Stal jsi se věčný!

A proto nezapomeň,

že nelze stále žít.

 

 

 

Posadil jsem se k ohništi

a slyšel praskat uhlíky:

ach lásko, drahokame,

cožpak už se neshledáme?

 

 

 

Z mělkých kaluží

komáři chodí pít,

z hlubokého moře

nikdo se nenapije.

 

 

 

Seděl Ezop pod stromem

a skládal novou bajku.

 

 

 

Zaléval jsem láskou

smrtelný ten svět

a v neustále změně

k nebi věčnost kvete.

 

 

 

Pojď hochu,

vezmeme víno

a ochutnáme svět,

má-li nějakou cenu.

 

 

Dal jsem kapky slov

proti světlu citu,

hle, zaperlil se šťastný lov,

má duše šeptá: jsi tu…

 

 

 

Bůh nedal lidem svět,

dokud nestvořil básníka.

 

 

 

Projeli kolem

a už jsou pryč,

sladký sen

se mi rozptýlil.

 

 

 

Ospalý jsem promnul oči,

na břicho se otočil

a blažený mě spánek

do svých hymnů zkolébal.

 

 

 

Špičky smrků

nebi daly barvu,

když tichý večer

umíral na únavu.

 

 

 

Proč tvá krásná pleť

nelze se vsát do srdce,

aby navěky tu zůstala

mou láskou balzamovaná.

 

 

 

Co je nad vůni sýru,

když jsi lačný?

 

 

 

 

Rybář ve své síti

nechává čas plynout

a postupně se sytí

každou jeho vteřinou.

 

 

 

V dáli šuměla řeka

a nálada se lehká

vlhkého toho vanu

usadila při mém stanu.

 

 

 

Suknička se zakmitala

a znovu světu objevila

jaká krásná, štíhlá lýtka

může mít jen moje milá.

 

 

 

Duše světa,

proč mě bolíš

a proč já

se k tobě choulím…?

 

 

 

Chtěl jsem říci, co je láska,

však ztratil jsem řeč.

 

 

 

Jakési rozladění

rozmazalo obzor,

vzdal se barvy malíř

a čekal na milost.

 

 

 

Bylo teplo,

vše těšilo se barvám,

sám jsem seděl

a hledal věčnost.

 

 

Kyselá chuť rybízu

osladila k večeru

vyprahlost tvých teskných rtů,

když nevycházel Velký vůz.

 

 

 

Na západě

temný mrak si hrál.

 

 

 

Ach vzpomínko,

jsi skutečnost?

Což vracívá se minulost

k vykoupení na věčnost?

 

 

 

Doufal jsem v cosi

od nebe:

mít život naplněný

u tebe.

 

 

 

Obraz je všechno,

Májin závoj,

však co je za ním,

nepochopíš.

 

 

 

Rozběhl jsem se k tobě

a vykoupen byl svět.

 

 

 

Co hledám, Bože,

ve vesmíru?

Cíl svůj,

svoji míru.

 

 

 

 

Mistr Čuang usedl,

nalil šálek čaje,

ani slovo neřekl

a smál se rozjímaje.

 

 

 

Vzal jsem ti, chlapče,

cos nejraději měl:

bezstarostný úsměv

a dětský sen.

 

 

 

Neptej se hvězd,

zarytě mlčí.

 

 

 

Řady stromů

jako na divadle

vzňaly touhu:

po čem ale?

 

 

 

Že chápu,

nepochopím,

že miluju,

nerozumím.

 

 

 

Vzal jsem zemi do hrsti

a hmatem chutnal její cit,

ach Bože, co jsem pocítil?

Nejtěsnější spříznění!

 

 

 

Naučili mě mluvit

a lásku mi dali,

ten lidství úsvit

a božství svítání.

 

 

Nevzrušil se Diogénes

pro tvá krásná stehna.

 

 

 

Ty načechrané mraky

nemohou být sen:

cítím hloubku slasti

a z té hloubky sten.

 

 

 

Jeřabiny uzrály

a daly zrudnout lesu,

teskný podzim před námi

je na polštáři vřesu.

 

 

 

Pokud chceš po mně pravdu,

dám ti svoje srdce.

 

 

 

Chtěl bych všechno opěvat,

každý atom popsat,

stále mířit do jádra,

jež mocně v hrudi plesá.

 

 

 

Když lehl jsem si pod hvězdu,

jež snad moje je,

bylo ticho v tajemnu

a vládla všude naděje.

 

 

 

Co vidím,

pravda je,

však kdo to vyloží

a pravdu nalezne?

 

 

 

 

Dal jsem si tehdy pivo

a to svět mi probudilo.

 

 

 

Spoutal bych svět tvými vlasy

do nejslastnějších pout,

až jejich vůně spoutala by

i času chůzi nezkrotnou.

 

 

 

Vystavěl jsem oltář,

Tobě, Bože na nebi,

a nechci nic,

než další stavět.

 

 

 

Svět stal se pocitem

a vstal mi s úsvitem

do tajemného spříznění

Boha s člověkem v radosti.

 

 

 

Prošel jsem zahradu

v podvečeru básnivém,

chytal jsem rosu perlivou

a hovořil jsem se stínem.

 

 

 

Paprsek tě oslepil

a seno ovanulo.

 

 

 

Na dně lásky

je krutý osten,

jenž pevnost dává

a plný svět.