Básnická féerie Fénix, napsaná přesně před 4 lety alexandrínem, je zatím poslední dílo, které jsem dosud napsal. Publikuji ji zde bez úprav a také bez kontextu, v němž byla napsána a který patří do mého soukromí. 

 

palouk kdesi v hlubokém lese, symbolické postavy větru, stromů a měsíce

 

vítr

Šumím v letu listím, do ticha křídly svými

mávám jako ptáci, ale jsem předzvěst zimy,

slýchám zpěvy stromů mluvících spolu němě,

ztrácím se a prchám, roznáším kolem sémě.

Srpen dávno minul i s pokleslými toky,

v lese houká sýček, ten strážce velkooký.

 

stromy

Co se stalo kdysi, to jsme již zapomněli,

včerejšek je dnešek a zítřek zkamenělý.

 

měsíc

Žluté stromy vidím, nehmotný vítr spěchá

lehce korunami a slyším jeho echa.

Tvář mou oslepuje hvězda hvězd ze své strany,

na odiv jsou světu bolestné moje rány;

raději být ve tmě, neviděn, neosloven,

než tak bledě svítit, že smrti jsem snad roven.

 

stromy

Nereptej, stříbřitý, ty laskej naši kůru,

my nespíme dneska – už vyplaš těžkou můru.

Dlouhá noc se vleče, však delší bude zítra,

jinovatka padá: a kdo se dočká jitra?

 

vítr

Co to v dálce vidím? Nad čím to právě žasnu?

Na sever kdo letí, dal sbohem tepla pásmu;

do prokřehlých prstů své teplé tělo klade,

smrt ho chytá lačně a trhá ho a krade.

 

měsíc

S námahou se křídla, již letem vyčerpaná,

prodírají dálkou nedoufajíce v rána.

 

stromy

Matou vás přízraky? Pustá noc Mysl klame!

Či vidíte zvíře zde dosud nepoznané?

Ó! Tam na obzoru všimli jsem si ho taky,

připomíná boha nebo veliké mraky.

S námahou vpřed letí, zároveň ale klesá,

smrt se za ním dere a řehtá se a plesá.

 

měsíc

Vždy ji nerad vidím! Má pouhý náznak tváře,

chladná je jak prázdno a hrčí na své káře.

(přiletí Fénix a přízrak smrti)

 

vítr

Odpočiň si, letče, a pověz nám své jméno.

Na sever proč letíš? Kam dnes máš namířeno?

Zrodili tě draci nebo jsi vzešel z ptáků?

Ze slunce k nám klesáš a z nadoblačných mraků?

 

Fénix

Chlad mi svírá srdce, nikdo tu není kolem,

otázky však znějí... tak šílím vlastním bolem!

Němý je stín smrti, on nemůže se ptáti...

 

vítr

Vítr ale šeptá, když z daleka se vrátí.

Mne se neboj přece, můj dech ti neublíží,

s měsícem i stromy té tvé naslouchám tíži.

 

Fénix

Čarovné zřím kraje, tady i vítr mluví

a jinak ticho je, neslyším ani sůvy.

Budiž, větře, slyš mne a utiš tu svou sílu.

Z Egypta sem letím, z té vlahé delty Nilu

nad moři a souší, jak biřic můj mne vede.

Fénix říkají mi v těch zemích, kde jsem doma,

ale Řecko také, ba namyšlená Roma:

původ můj však nezná snad nikdo kromě mýtů,

v nichž kdo hledá pravdu, ten chce mít vodu v sítu.

Měl jsem dlouhý život, po celé stovky roků,

smrt však štve mne nyní, nenávist chová v oku.

(smrt a Fénix tančí pantomimický tanec)

 

měsíc

Ač bledý jsem odraz paprsku slunečního,

ba symbol smrti jsem, lampička popravčího,

také já ztratím se a jednou přijde doba,

kdy už nezasvítím jak ženichovi roba.

 

stromy

Zánik vepsán všude dny odnímá nám tiše,

tak v nepaměť padnou i nejslavnější říše.

 

vítr

Fénixi, vyprávěj! Jaký jsi život prožil –

zda svět je ti drahý a cos mu k nohám složil.

Nemysli na smrt svou, dej prostor fantazii,

žiješ stejně málo, jako ostatní žijí.

(Fénix přestane tančit se smrtí)

 

Fénix

Svět? Ta řada stínů jak na ploše zrcadla

hemžila se, stoupla... a pak kdesi zapadla;

já necenil jsem ho, ba ani ve svém mládí,

však život toužím mít, co směle k zítřku pádí.

Zapomněl jsem na vše, jenom chuti života

neodvykám stále, ač je žíti lopota.

Padal jsem, prohrával, pak vše se obrátilo –

a zas prohry přišly, zas hatil jsem své dílo;

bezbranný a křehký vždy hledám cestu dále,

našel jsem i míjel, hrál otroka i krále.

Nad kolébkou mnohým já stál jsem za ta léta

i nad rakví jejich, když pohřbil je běh světa,

truchlil jsem a truchlím, pak vždycky zapomenu,

do života vkročím jak zvíře do plamenů.

 

stromy

Každou jeseň také nám žluté listí padá,

život míjí rychle, věčnost si marně žádá.

 

Fénix

Že jsem sražen k zemi, to vím a konec cítím,

křídla se mi lámou, když vzdorují těm sítím.

(smrt a Fénix spolu tančí pantomimický tanec)

 

vítr

Doufat není snadné, stát proti proudu čelem,

zůstat sebou, i když poražen nepřítelem –

zatáček je mnoho, cesta k zítřku nejistá

a návraty jinam vede čas, ten purista.

A jakou naděj mít? Už celý svět jsem viděl,

proletěl jsem zemi na pár máchnutí křídel,

nikde nenašel jsem dobrý důvod k naději,

vždyť všechno zklame nás, dřív anebo později.

 

měsíc

 Strnule když stojím a do tůně se dívám,

zmatený svým věkem já v pláč se rozeznívám,

dnes mi přijde kdysi a kdysi zase zítra,

jen mladý může být sám sobě hlava chytrá!

Obletěl jsi zemi? Jen zrnko je však země,

louče vidíš sluncí, jak planou přetajemně?

Že Fénix klesá níž, o tom ty sotva vědí,

vždyť světlo od nás tam i tisíc roků letí.

(Fénix klesá probodnutý smrtí)

 

Fénix

 Prohrál jsem svůj zápas, marně se tělo snaží.

Když dotkne se tě smrt, to nad zmítání váží –

strašné je umírat! Horší je vědět ale,

že zavládne ticho, ticho snad dokonalé,

jako bych nebyl živ nikdy v tom běhu času.

Blahoslavení jsou, kdo nalézají spásu...

(umřel)

 

vítr

Rozvanu ta slova a roztrhám je v cáry,

jak i jeho tělo ať ztratí navždy tvary.

Vstoupila mezi nás nevítaná samota,

která probírá se iluzemi života.

 

stromy

Tedy umřel i on! Pravidlo bez výjimky

usvědčuje omyl a všechny jiné mínky.

 

měsíc

Jako plameny je rozechvělé listoví,

zahltilo sebe a zoufá si nad slovy,

kol ve tmě a v mrazu mi opar připomíná

rozfoukaný vánkem jak němá tamburína.

 

stromy

Zato ty jsi chladný, stříbrný bez pohnutí,

putuješ dál nebem jako ti starci krutí,

co zvyklí na život i se všemi hrůzami

kývnou hlavou dolů nechavše ho bez hany.

 

vítr fouká do mrtvého Fénixe, který hoří – pantomimický tanec

 

měsíc

Mrtvé tělo hoří... hle, zázračně plápolá,

vítr do něj vane a obíhá dokola.

Ten žár divě stoupá, světlo vrhá do noci,

kdo však uhasí ho? Kdo přispěchá pomoci?

 

stromy

Již ne, větře! Zastav! Vždyť naše větve vzplanou!

Má snad smrtka dnes mít zábavu nespoutanou!?

 

vítr

Já na popel a prach to tělo směle měním,

sálá jako olej v lampě před vyhořením.

 

měsíc

Popel chladný shledáš, oheň umře pomalu,

rozneseš pak zrnka na vrchol i v úvalu –

nesrazil dosud smrt nikdo až na kolena,

ona vládne světu jako saň rozzuřená.

 

stromy

Nám ten popel divný již od počátku zdá se,

jako by se hýbal... jako by vstával zase!

 

vítr

To v kotoučích dýmů se vaše oči klamou.

 

měsíc

Kouř se mísí s mlhou v prazvláštní podívanou...

Popel prská žhoucí, ba sténá jako dítě,

žádný prach to není, on žije nepokrytě!

Já nevěřím tomu, však přece se to děje...

 

vítr

 Což je život zrno, jež smrt svou kosou seje?

(Fénix vyrůstá z popela, smrt na něj útočí – pantomimický tanec)

 

stromy

Chtěla by ho zabít, je nyní ale slabá,

jed svůj vrhá marně, on odražen vždy padá...

obrovitá křídla jak poprášená zlatem

nový Fénix zvedl výš v rozmáchnutí svatém.

 

vítr

Život vítězící a smrt je poražená,

tak je naděj přece? Je cesta objevena?

 

měsíc

Vypadá jako bůh, jak pán, jenž všemu vládne,

umíráním žije, hořením celý mládne...

vzdorovat mu nelze, prolomil mezní brány

a tajemství poznal i starodávné chrámy.

Co však bude dále? Již na to zeptej se ho,

zná-li ovšem jazyk ze světa smrtelného.

 

stromy k Fénixovi

Jsi-li Fénix, řekni, co se to právě stalo?

Paměť-li máš ještě, pověz nám víc než málo.

 

Fénix

Všechno vím a vidím jak světlo silné záře,

vzhůru jež mne vábí... a vesmír má vzhled tváře!

Váš svět je svět smrti, co zůstal kdesi dole,

hvězdy jsou teď blízko jak květin plné pole:

do těch dálek musím jak světlo do prostoru,

tam je život věčný, v tom majestátním chóru.

(odlétá ke hvězdám, smrt se ho bezmocně snaží zastavit – pantomimický tanec)

 

stromy

Do vesmíru letí těch mocných křídel vzmachy,

my zůstali jsme tu... a bolesti a strachy.

 

měsíc

Tiše buď a hledej nahoře jeho stopy...

co se stalo dneska, to nikdo nepochopí.

Jestli je však věčnost, já budu čekat na ni

i milióny let pokorně, bez zoufání.

(měsíc se zakryje mrakem)

 

stromy

Šířit šeptem budem, co viděli jsme nyní...

 

vítr

Já to nesu vůkol, po prvním kloužu jíní!

(vítr utíká pryč)

 

stromy

Není snadné zůstat zde upoutaný dole,

ve hvězdách je chladno a smrt zas kosí pole.

V popel se však změnit z nás každý asi musí,

pak teprve zrozen ty nové světy zkusí.

(opona)