Torquato Tasso (1544-1595) patří mezi nejvlivnější evropské básníky, ačkoli dnes se může zdát jeho odkaz spíše zapomenut. Co by také mohlo být našemu myšlení cizejšího než Itálie šestnáctého století, utužení katolicismu na úkor renesance (Tasso se narodil jenom chvíli před začátkem Tridentského koncilu), dvorská kultura a návrat k rytířským příběhům, ba oslava křižáckých tažení? Romány ve verších dávno vyšly z módy, o eposech ani nemluvě. Ostatně rýmovaný verš vůbec to nemá dneska snadné – a Tasso nepatří mezi mistry Dantova formátu, jeho pravidelná oktáva (stance) o vzorci ABABABCC střídající desetislabičný a jedenáctislabičný verš může snadno připomínat drhnoucí, poněkud mechanický mlýnek. Co by tedy mohlo být na Tassově vrcholném díle, Osvobozený Jeruzalém, které je tak rozsáhlé, že se už prakticky vydává jen ve zkrácené formě (kde jsou nudnější pasáže převyprávěny prózou), tak vlivné a zajímavé, že by mělo mít smysl se k němu vracet ještě i v našem století?

 

                Zmiňme se nejprve o básníkově životě. Pocházel z rodiny básníka a diplomata Bernarda Tassa. Jeho matka umírá ještě před synovou pubertou. Potom se dostává do Padovy na studia práv a setkává se tu s mnoha významnými muži své doby. Už v roce 1562 pak vychází jeho epos Rinaldo, zapojuje se také do diskusí o povaze básnictví svým traktátem Rozpravy o básnickém umění. Odklání se přitom od poněkud dogmatického aristotelismu Sperona Speroniho elegantním argumentem, že románový epos ve verších je moderní umění, které nemůže podléhat starým normám. Kolem roku 1560 Tasso začal psát Osvobozený Jeruzalém. O pět let později vstoupil do služeb kardinála d´Este a jeho osudy se spojily s ferrarským rodem d´Estů. Byl výborně zabezpečen, měl přízeň vladařů, ale jeho život byl plný napětí. Již v pastorále Amanta, kterou napsal a režíroval, se projevuje silná touha po krásném, přirozeném věku, který je bohužel nedosažitelný. Tasso se prostě nenarodil pro svou dobu, i když ta mu relativně přála. On sám se s ní však nedokázal vyrovnat. Naplno se to projevilo v letech po dopsání Osvobozeného Jeruzaléma (1575). Jeho autor najednou měl silné pochyby o pravověrnosti své básně, pochyboval dokonce i o sobě. Dvakrát sám od sebe předstupuje před inkvizici, dvakrát byl inkvizicí upokojen, že všechno je v pořádku. Ale Tassovi to nestačí, pochybuje o tom, zda ho církev bere vážně. Všechno ústí v choromyslné záchvaty, díky nimž básník končí na sedm let uvězněn se svatoanenském špitálu ve Ferraře.

 

                Podle Goethovy hry Torquato Tasso či podle Leopardího narážek za tímto žalářem byla Tassova nepovolená láska k vévodově sestře Eleonoře. Zdá se ale, že jde o romantickou licenci a že ferrarský vladař měl pragmatičtější důvody (těžko mu např. mohlo být vhod, že se na jeho dvoře jen tak svobodně pohybuje agresivní blázen, který sám sebe obviňuje z hereze, a tím vrhá stín na celý ferrarský stát). Další Tassova tvorba je nevýznamná. Roku 1586 byl propuštěn ze špitálu, bloudí po Itálii, píše náboženské básně a znovu se snaží přepracovat svůj Osvobozený Jeruzalém. Zemřel v době, kdy jeho jméno stoupalo na vrcholek slávy.

 

                Tassova nespokojenost, ba strach ze svého největšího díla má, podle mého názoru, zcela racionální jádro. V Osvobozeném Jeruzalémě se totiž spojuje ve zvláštní, silné jednotě exotika východních mágů a čarodějů s romantickou, vášnivou láskou a vůbec se smyslovou krásou přírody i lidí. Po dějové stránce by Tassův epos nejspíše zapadl do toho, čemu se dnes říká fantasy. S katolickou vírou má společný jen vnější rámec, který lze pominout bez velké škody na díle samotném. Množství podivuhodných epizod poskytuje hodně potravy pro naši fantazii, ale zároveň – a to je důležité – i citovou a morální hloubku. I když je dobro a zlo již předem jasně rozděleno, i když všechno spěje ke šťastnému dobytí (osvobození) Jeruzaléma, nad celým eposem se vznáší silná melancholie, protože jeho ústředním tématem jsou vlastně rozjitřené city, vášeň, bolest a nenávist. Fantastický obraz, nereálná země kdesi za horizontem vší banality dala básníku možnost rozvinout naplno v představách to, po čem toužil, totiž cit překotný, prudký, smyslný a proměnlivý.

 

                My dnes na jedné straně žijeme v jakémsi šťastném romantickém kýči vztahu dvou milenců, jak by měl vypadat, na druhé straně v cynické znalosti životních pokušení, svobody si jich užívat a platit daň v podobě niterné prázdnoty. Fantasy nám podává neobyčejné světy, které mohou zaujmout naši fantazii, jež v běžném, tvrdě realistickém životě spíše umírá. Co je však největším zdrojem schopnosti žít i běžný život v neobyčejném světě, to je cit. Možná jsme jako Tasso ve vězení své doby, která city uznává jen navenek, v kýči, ale stále méně je dokáže opravdu prožít. V tom ohledu je Osvobozený Jeruzalém, myslím, velmi současný. Tak jako kdysi, tak i nyní kultivuje traumatickou potřebu, aniž by vedl jako Goethův Werther ke krizi a k sebevraždě. Během romantismu mohl být tichý, fantastický Tassův svět zapomenut, neboť cit, až v abnormální a hrané míře, patřil k reálnému životu (odtud i ty sebevraždy). Ale romantismus postupně odezněl a záliba ve fantasy není, jak se zdá, dnešním návratem kamsi na začátek 19. století, ale reakcí na poušť rozumu, civilizační moci a pragmatismu. Chceme vidět svět barevněji. Ano, a v tom právě spočívá poselství Osvobozeného Jeruzaléma.