Někdy ve svých sedmnácti letech jsem se poprvé setkal s myslitelem, který měl veliký vliv na dějiny kultury minulého století, i když u nás byl známý jen málo. Jednak nebyl milý komunistům, jednak celý jeho způsob docela odporuje českým zvyklostem. Nietzsche na mne ovšem zapůsobil mohutně, a to nejprve spisy Ranní červánky a Radostná věda, potom ale i Nečasovými úvahami (až jsem od něj přečetl prakticky všechno). V Tématu bych se určitě, bude-li čas a síla, chtěl věnovat vážnému cyklu rozborů Zarathustry, kterého považuji stále za jedno z nejvýznamnějších děl světového písemnictví. Ale protože se mi to stále nedaří, je lépe aspoň krátce se věnovat spisu menšímu, aby bylo zřejmé, čeho především si na géniovi, jenž se jmenuje Friedrich Nietzsche (1844-1890), cením.

 

                Nečasové úvahy vycházely v letech 1873-1876 a pro Nietzsche znamenají dovršení jedné etapy myslitelské dráhy. Záměrně mluvím o dráze myslitelské, protože Nietzsche není ani pouze filozofem, ani pouze básníkem, ani pouze esejistou, je tím vším najednou a všude. Kdyby se mělo hovořit o nějakém jednotícím principu jeho díla, nazval bych ho fyziologií, a to ne ve vědeckém smyslu. Nietzsche se snaží pochopit složitost a mystérium života pomocí principu zdraví, kde toto není fyzický nebo psychický stav jednotlivce, nýbrž součinnost sil, postojů a tendencí společenských. Život je jednota všeho: těla i duše, společnosti i jedince, času i nadčasovosti. A život má svou logiku, již se Nietzsche snaží uhádnout v každém ze svých děl. Nejsou tedy díla systematická, nýbrž esejistická či aforistická. Mají vynikající styl, jasné myšlení, prudkost a vášnivost. Ostrá polemika je jejich bytostnou součástí. Nietzsche se totiž nikdy nespokojil s nějakým „objektivním poznáním“, jež je odděleno od života. Pro něj je všechno pro život a z života. Hledá člověka za myšlenkami, přičemž schvaluje a obdivuje vždy jen velikost, geniálnost, neboť tam se mu život kondenzuje do maximálního zdraví (pro Nietzsche není zdraví stavem poklidu a prospívání, nýbrž stavem expanze – život je mu něčím dynamickým, co potřebuje víc než běžný chod, který je pouze udržováním plamínku od jedné expanze k druhé). Neřekl bych, že je cynik, v základu však opouští křesťanské přesvědčení o nekonečné hodnotě každého jednotlivce. Pro něj je cenný pouze nadindividuální život. Celou kulturu, produkovanou pro potřeby průměrnosti, nikdy nemohl pochopit tolerantně z hlediska potřeb jiných lidských bytostí – pro něj, zvláště uvážíme-li, že žil v době nástupu masového vzdělávání, musela být ohrožením života samotného, nakolik z ní nemohlo vyšlehnout nic opravdu velkého.

 

                Pramenů jeho myšlení bude velký počet, protože Nietzsche byl nesmírně vzdělaný filolog, který se geniálně lehce a svébytně pohyboval po kulturní mapě evropské civilizace. O kardinálním vlivu antiky a Schopenhauera však těžko může být pochyb. Ve Zrození tragédie z ducha hudby, své prvotině, chápe odvážně antiku proti klasickému ztělesnění světla, rozumu a kultury jako složitou, hlubinnou rovnováhu dvou základních životních pocitů, které prolínají celou bohatost antického života, stojí-li za zmínku. Už zde je logika života pro něj mnohem víc než něco, co lze racionálně analyzovat, musí se to naopak vycítit ze života a najít v umění, v náboženství, ve filozofii té doby. Je proto pochopitelné, že Nietzsche musel cítit blízkost ke filozofii Schopenhauerově, který navázal na Kanta, aby rozvedl jeho filozofii náboženským směrem, totiž k buddhismu. To, co muselo Nietzsche na Schopenhauerovi fascinovat, nebylo jen jeho učení o tajemné vůli, jež se skrývá za světem jevů a ztělesňuje se v životní vůli naší, nejvíce pak v sexuální touze, ale také jeho intelektuální poctivost (jíž si vážil i Popper), strohé myšlení, asketický odpor k životu a opozice vůči soudobé německé inteligenci, ovlivněné tím, koho Schopenhauer zvláště nesnášel, totiž Hegelem. Nietzsche byl ovšem na rozdíl od svého učitele, jemuž vzdal věčný hold v jedné ze svých Nečasových úvah, víc proti intelektualismu (Kanta nikdy neměl rád) a víc pro život. Nakonec Schopenhauera obrátil vzhůru nohama, pro něj se totiž vůle stala životem jako takovým, radost ze života, přitakání životu pak jakýmsi náboženstvím. Nesmíme si však představovat v této souvislosti požitkářství či naivní radost ze život. Ono přitakání je náročné, neboť představuje překonání Schopenhauerova zarputilého pesimismu – je vlastně přijetím všech námitek proti životu, uvědoměním si života jako čehosi, co není vůbec spravedlivé, co je přímo příšerné, ale co je i přesto nesmírně krásné, vrcholné dobro. Aby něco takového Nietzsche zvládl (je to hlavní myšlenka Zarathustry), musel se, jak už jsem řekl, nutně odpoutat od křesťanského chápání jednotlivce.  

 

                Nečasové úvahy stojí ještě před obratem, avšak už obsahují všechny důvody, ze kterých k obratu dojde. Jejich hlavní myšlenkou je drtivá kritika soudobé kultury ve jménu hodnot, které zosobňují Schopenhauer (ve filozofii) a Wagner (v umění). Nietzsche používá velmi bohatý jazyk, stále různě odbočuje, nenudí ani chvíli, strhává, ale v jádru by se dalo to, co chce říci, napsat na mnohem méně stran. Je příliš umluvený a široký záběr mu slouží spíše jen pro rétorické cvičení než pro posilňování argumentů. Není precizní, velmi zjednodušuje a pro intelektuálně zaměřeného člověka nebude obtížné ho bod po bodu vyvracet. Kniha ale není určena pitvačům, má přesvědčit intelekt o tom, že ten musí sloužit vzepětí života a nikoli sobě samému, protože bez kontextu života je všechno intelektuální snažení jen bezvýznamná tupost. A právě chvála života a jeho primát pronikají celými Nečasovými úvahami, čímž se Nietzsche už de facto odřízl od svých vzorů, Schopenhauera a Wagnera, s nimiž se brzy měl rozejít i navenek, a to dramatickým způsobem.

 

                Nečasové úvahy se skládají ze čtyř esejů: David Strauss, vyznavač a spisovatel, O užitku a škodlivosti historie pro život, Schopenhauer jako vychovatel a konečně Richard Wagner v Bayreuthu. V češtině vyšly jako dva malé svazečky (Mladá fronta Praha) v roce 1992. První esej ostře útočí na filistrovskou kulturu, která se stala normou vzdělání (což platí dodnes): „Okolo sebe vnímá jen stejné potřeby a podobné názory; kamkoli vkročí, ihned ho ovine pouto nevyslovené konvence: tato imponující stejnost, toto nepřikázané, a přece ihned propukající tutti unisono ho svádí k víře, že zde vládne kultura.“ Ve druhém eseji, který je ze všech čtyř asi nejpodnětnější, Nietzsche útočí na historii, která se v jeho století stala velice vlivnou vědou (z velké části i díky hegelianismu). Jeho myšlenky lze však chápat obecněji jako apel typu: věda je tu pro život, a ne život pro vědu! Samotné dějiny chápe jako součást života, jejich cílem není budoucnost, nýbrž překonání času v opakující se expanzi – a onou expanzí je génius: „Tito jednotlivci nepokračují v žádném procesu, nýbrž žijí mimo čas – současně, díky dějinám, jež takovéto společenství připouštějí, žijí jako republika géniů, o níž jednou vypravuje Schopenhauer; obr volá na obra přes pusté mezery času a tak pokračuje vznešený rozhovor duchů, nerušen hřmotem svévolných trpaslíků, kteří lezou pod nimi.“

 

                Třetí esej se věnuje postavení filozofa v soudobé společnosti, která je k němu nepřátelská, neboť je nízká a tupá. Hodně vychází z trpké osamocenosti Schopenhauerovy, ale řekl bych, že mluví spíše o sobě. Tento tón se bude stupňovat až k šílené sebechvále ve spise Ecce homo. Aspoň za zmínku stojí fakt, že Nietzsche má ve svém pojetí génia a sebe jako génia nejspíše pravdu, byť já jsem si jeho pozorování (nejen tato) převedl zpátky na půdu křesťanského humanismu. O tom se však zmíním někdy v pozdějších číslech Tématu.

 

                V posledním eseji lze vycítit dvě základní tendence: jednak snahu získat Wagnera pro sebe a pro svůj koncept umění, ukázat ho v tom nejlepším světle. Osobně bych nechtěl být ve Wagnerově kůži a číst to. Cítil bych to jako past, jako lákání do pozice figurky, s níž bude Nietzsche hrát. Nietzsche byl příliš velký génius na to, aby mohl sloužit jako propagátor jiné geniální osobnosti. A to je právě ta druhá, silnější tendence. Ta se naplno projeví až při psaní Zarathustry, kdy Nietzsche jasně, bez pochlebování čemukoli jinému, ba s pohrdáním vůči vší jinakosti, ukáže své umění i své pojetí umění v jednom. Kdo přečetl Zarathustru, asi bude se mnou souhlasit, že s Wagnerem má společného opravdu málo, ale o tom budu psát jindy.